ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.81.2017.1
sp. zn. 3 Tz 81/2017-31
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného I. B. proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného I. B.
Napadený rozsudek se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný I. B., Slovenská republika, z p r o š ť u j e o b ž a l o b y pro skutek, že dne 19. 7. 1950 ve Š. nastoupil jednadvacetidenní cvičení ve zbrani, odmítl obléct vojenský stejnokroj a převzít zbraň, jakož i vykonávat jiné práce, související s vojenskou službou a odvolával se na své náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, byl obviněný I. B. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní zákon“), kterého se dopustil tím, že „dne 19. 7. 1950 ve Š. nastoupil jednadvacetidenní cvičení ve zbrani, odmítl obléct vojenský stejnokroj a převzít zbraň, jakož i vykonávat jiné práce, související s vojenskou službou a odvolával se na své náboženské přesvědčení“.
Za tento trestný čin byl podle §149, §92 a §125 vojenského trestního zákona odsouzen k trestu žaláře v trvání 1 (jednoho) roku, zostřenému čtrnáctidenní samovazbou v sudých měsících trestu, vedle degradace na vojína podle §48 vojenského trestního zákona.
Do tohoto trestu mu byla započítána vazba od 20. 7. 1950 do 29. 7. 1950.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 29. 7. 1950.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného I. B. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný I. B. se vyhýbal výkonu vojenského cvičení z důvodu svého přesvědčení. Obviněný tak odpíral konat vojenské cvičení z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.
V případě trestného činu obviněného I. B. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.
Bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného I. B. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí vojenského cvičení vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného I. B.
Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, byl v neprospěch obviněného I. B. porušen zákon v ustanovení §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.
Zločinu porušení subordinace podle §145 vojenského trestního zákona se dopustí ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí.
Podle §146 písm. c) téhož zákona, odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
Podle §149 téhož zákona, odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
Z ověřené kopie rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil vojenské cvičení dne 19. 7. 1950. Ihned po nástupu vojenského cvičení si odmítl obléct vojenský stejnokroj a převzít zbraň, jakož i vykonávat jiné práce, související s vojenskou službou a odvolával se na své náboženské přesvědčení.
Tuto obhajobu obviněného však bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. V rozsudku uvedl, že ústava sice zaručuje svobodu náboženského přesvědčení, ale jen potud, pokud to neodporuje plnění uložených občanských povinností. Rozkaz převzít zbraň je svým obsahem důležitým rozkazem služebním, jehož obviněný vědomě neuposlechl a naplnil tak po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona.
Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného I. B. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí obléct vojenský stejnokroj a převzít zbraň, jakož i vykonávat jiné práce, související s vojenskou službou v roce 1950 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného I. B., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1950, sp. zn. Ktr - 772/50-III, byl v neprospěch obviněného I. B. porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za zločin, bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného I. B. obžaloby.
.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu