ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.11.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 11/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou, se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím a následné plnění, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 15 C 321/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, č. j. 71 Co 346/2015-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení a dále měsíčně (od 4. 8. 2010 až do vrácení psa) částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být způsobena žalobkyni nesprávným úředním postupem Policie České republiky při jejím trestním stíhání pro přečin zatajení věci (psa) podle §219 odst. 1 trestního zákoníku. Věc byla následně usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 T 251/2010-395, postoupena Městskému úřadu v Krnově, protože zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Věc byla poté Městským úřadem v Krnově odložena, neboť dle §20 zákona o přestupcích zanikla odpovědnost za přestupek.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 15 C 321/2010-321, řízení co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 100 000 Kč od 3. 8. 2010 do 18. 8. 2010 zastavil (výrok I). Dále v plném rozsahu zamítl žalobu o zaplacení částky 1 100 000 s příslušenstvím a měsíčně částky 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III)
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku co do částky 50 000 Kč s odpovídajícím příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu, co do zamítnutí žaloby o zaplacení 1 050 000 Kč a dále 30 000 Kč měsíčně s odpovídajícím příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 340 Kč a na nákladech odvolacího řízení 117 Kč.
Odvolací soud seznal, že skončilo-li trestní stíhání žalobkyně postoupením Městskému úřadu v Krnově, protože zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, je na rozhodnutí o postoupení věci nutno hledět jako na zprošťující soudní rozsudek, když žalobkyně byla nucena čelit trestnímu řízení za skutek, o kterém bylo konstatováno, že není trestným činem. Protože nelze konstatovat, že by si žalobkyně trestní stíhání způsobila či zavinila sama svým chováním a vedením trestního stíhání došlo k zásahu do soukromého a osobního života žalobkyně, odvolací soud dospěl k názoru, že žalobkyni náleží právo na přiměřené zadostiučinění dle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to ve výši 50 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla co do potvrzení zamítnutí žaloby žalobkyně, nezastoupená advokátem, včasným dovoláním, které bylo následně včas doplněno podáním sepsaným právní zástupkyní žalobkyně.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 [tj. zastoupení advokátem či doložené vlastní právnické vzdělání], se nepřihlíží (odstavec 6).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatelky „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (vyřešení otázky litispendence a promlčení nároku), když v těchto věcech se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.“
Dovolatelka přes značnou obsáhlost dovolání naznačené otázky hmotného a procesního práva (dovolací důvod) blíže nevymezuje, stejně jako nijak neoznačuje onu judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení uvedených otázek odchýlit, tedy nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Obdobně dovolatelka polemizuje s výší přiznaného peněžitého zadostiučinění, aniž by ve vztahu k ní vymezila konkrétní právní otázku (dovolací důvod) a předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že soudy řádně neposoudily všechny části nárokované částky, kritizuje způsob odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s rozdíly ve výpovědích svědků či špatně posoudily překážku věci rozhodnuté. Nicméně ani zde nevymezuje žádný dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva, a ke každé takové otázce i předpoklady přípustnosti dovolání.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu