ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1113.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1113/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce RODISO, s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Jeseniova 1151/55, identifikační číslo osoby 241 32 136, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) městu Příbram , se sídlem v Příbrami I, Tyršova 108, identifikační číslo osoby 002 43 132, a 2) TRITICUM, a. s. , se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24/1960, identifikační číslo osoby 630 80 702, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Nádražní 2744/14, za účasti Z. H., vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného Z. B., o určení vlastnického práva k nemovitostem, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 12/2012, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, č. j. 24 Co 272/2016-843, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, č. j. 24 Co 272/2016-843, v části výroku I., jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. března 2016, č. j. 14 C 12/2012-785, ve výroku II., a dále ve výroku III., jakož i usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. března 2016, č. j. 14 C 12/2012-785, v jeho výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. března 2016, č. j. 14 C 12/2012-785, zamítl žalobu o povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 12/2012 (výrok I.), uložil žalobci a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému 2) k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 17.768,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na jeho straně a žalovaným 1) rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Nákladový výrok II. soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že „uložil povinnost neúspěšné žalobkyni společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem na její straně zaplatit úspěšné žalobkyni společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem na její straně zaplatit úspěšné žalované k rukám jejího právního zástupce celkem 17.768,- Kč (...) , tedy za tarifní hodnotu vzal soud částku 50.000,- Kč, nikoliv hodnotu nemovitosti odpovídající kupní ceně ve výši 20.500.000,- Kč s jedním úkonem právní služby 52.500,- jak účtoval zástupce, neboť tento postup odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, prvostupňový soud je přesvědčen, že tato částka odpovídá nakonec i náročnosti sporu...“
K odvolání žalobce a žalovaného 2) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. srpna 2016, č. j. 24 Co 272/2016-843, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem, vedlejším účastníkem na jeho straně a žalovaným 1) rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a výrokem III. uložil žalobci a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému 2) k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Ve vztahu k přisouzeným nákladům řízení před oběma soudy žalovanému 2) odvolací soud mj. vyložil, že „žalobce podával svoji žalobu na obnovu řízení k soudu již v situaci, kdy Ústavním soudem ČR byla pro neústavnost zrušena vyhl. č. 484/2000 Sb. (srovnej nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Z této skutečnosti pak dále plyne to, že účastníkům tohoto řízení muselo být již na počátku řízení zřejmé, že nebude možné aplikovat ust. §151 odst. 2 o. s. ř., o stanovení výše náhrady nákladů řízení podle zvláštního právního předpisu pro jeden stupeň soudního řízení o výši náhrady nákladů řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (...) pak při neexistenci vyhl. č. 484/2000 Sb., která přes předpoklad Ústavního soudu ČR nebyla dosud nahrazena, odvolací soud, veden i rozhodovací praxí části Nejvyššího soudu ČR k této problematice (srovnej např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 235/2014, sp. zn. 21 Cdo 5126/2014, sp. zn. 21 Cdo 306/2015 a další), je toho názoru, že pro účely náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně (a následně pak i před soudem odvolacím) je namístě určit paušální sazbu této odměny advokáta úspěšného účastníka řízení, v tomto případě žalovaného 2), tzv. vlastní úvahou soudu, s přihlédnutím k povaze a okolnostem dané věci a k obtížnosti právním zástupcem tohoto žalovaného poskytnuté právní služby, a to částkou 12.400,- Kč (jak to ostatně shodně učinil v této věci i soud I. stupně svým výpočtem – 4 x 3.100,- Kč)...“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, do nákladových výroků ve vztahu mezi žalobcem, vedlejším účastníkem na jeho straně a žalovaným 2), podal žalovaný 2 (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm (ve stručnosti shrnuto z obsáhlé dovolací argumentace) uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích změnil a přiznal dovolateli náklady řízení před soudy všech stupňů v dovoláním specifikované výši.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud – jak bude rozvedeno níže – dospěl k závěru, že v daném případě je dovolání přípustné a je i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
Již z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že vycházel-li by tento soud z úvahy o aplikaci vyhl. č. 177/1996 Sb., dosáhla by odměna advokáta dovolatele za 4 úkony právní služby částky ve výši 210.000,- Kč; je tedy zřejmé, že v daném případě je pro posouzení přípustnosti dovolání dovolatele otázka, zda v předmětném rozsahu (v částce 210.000,- Kč, resp. – též s přihlédnutím k prvoinstančním nákladům řízení – ve vyšší částce) byla soudy odepřena dovolateli náhrada nákladů řízení. Závěr o tom, že dovolateli byla soudy odepřena náhrada nákladů řízení ve výši 210.000,- Kč, respektive ve vyšší částce, učinit v dané fázi nelze již pro absenci právně relevantního údaje ohledně obvyklé ceny předmětného nemovitého majetku, jelikož nikoliv (bez dalšího) kupní cena při jeho úplatném převodu, nýbrž jeho obvyklá (neboli tržní) cena je onou právně významnou okolností, na základě které lze odvíjet další právně kvalifikační úvahy (k tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, nebo ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016). Za této procesní situace proto nelze jinak, než dospět k závěru, že se zde postup podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní.
Dovolání je pak ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se při posuzování otázky procesního práva ohledně rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud předně předesílá, že za jeho ustálenou rozhodovací praxi je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016).
Pokud pak jde o otázku rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastoupení advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Správně pak dovolatel v dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014 (které je součástí procesního spisu a oběma soudům při rozhodování v této právní věci bylo známo, resp. známo být mělo, neboť předcházelo tomuto řízení), v němž dovolací soud vyložil, že teprve po výpočtu odměny advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. je vytvořen prostor pro následné úvahy soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na jím zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměna advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním dotčených výroků o náhradě nákladů řízení nemůže obstát, neboť v řešení otázky náhrady nákladů řízení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolací soud jej proto – v procesní situaci, kdy dovolací soud zde nemá k dispozici právně relevantního skutkového podkladu o obvyklé ceně předmětných nemovitostí a v uvedeném směru taková zjištění si sám nemůže učinit za účelem případné změny rozhodnutí odvolacího soudu - ve smyslu §243e odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo v dotčeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud přistoupil v předmětném rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení, též ke kasaci usnesení soudu prvního stupně a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný; v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu