ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1138.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1138/2017-310
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 19/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 15 Co 395/2015-259, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2017, č.j. 15 Co 395/2015-270 , takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 15 Co 395/2015-259, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2017, č.j. 15 Co 395/2015-270 , se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 425.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným proti němu Okresním soudem ve Zlíně pod sp.zn. 3 T 82/2012-779.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2015, č.j. 11 C 19/2014-178, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. února 2016, č.j. 11 C 19/2014-236 (potvrzeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2016, č.j. 15 Co 172/2016-245), výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 225.000,- Kč s příslušenstvím a co do částky 200.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem II. uložil žalované nahradit žalobci náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil žalované nahradit náklady řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Při rozhodování podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů vyšel z toho, že v řízení nebylo sporu o existenci nezákonného rozhodnutí, a to usnesení Státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 20. dubna 2011, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Toto trestní stíhání skončilo v důsledku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. prosince 2012, č.j. 3 T 82/2012-779, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Soud prvního stupně vzal v úvahu povahu trestní věci, kdy žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí jeden až pět let, délku trestního řízení dva roky a šest měsíců a následky způsobené žalobci tímto řízením v jeho osobnostní sféře spočívající v subjektivních pocitech frustrace i nemajetkové újmy způsobené zásahem do jeho osobnostních práv, zejména práva na ochranu cti a dobré pověsti v důsledku výrazné negativní publicity, které se mu dostalo. Dospěl pak k závěru, že žalobci náleží peněžité zadostiučinění v částce 300.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již poskytla zadostiučinění ve výši 75.000,- Kč, přiznal soud prvního stupně zadostiučinění ve výši 225.000,- Kč. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 15 Co 395/2015-259, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2017, č.j. 15 Co 395/2015-270, výrokem I. podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl ohledně částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil, výrokem II. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2016, č.j. 15 Co 172/2016-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 60.632,- Kč. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 122/2012“), a ze dne 9. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, z nichž druhý se týkal obdobné věci. Uvedl, že aniž by použil matematického výpočtu, dospěl k závěru, že výše zadostiučinění, která je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti i s ohledem na judikaturu vyšších soudů, činí v tomto případě 150.000,- Kč. Dále uvedl, že vycházel při svém rozhodnutí z toho, že žalobce v okamžiku zahájení trestního stíhání byl služebně zařazen jako vedoucí územního odboru Znojmo, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje Územní odbor Znojmo, tedy byl tak vedoucím celého územního odboru, dále z ohledu na délku řízení, které proti němu bylo vedeno a konečně i z toho, že mu bylo zabráněno i v provozování jeho koníčku, když jako myslivci mu byl odebrán zbrojní průkaz a musel odevzdat veškeré lovecké zbraně a v provozování takového koníčku byl citelně omezen. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již vyplatila částku 75.000,- Kč, byla jí rozsudkem odvolacího soudu uložena povinnost zaplatit mu ještě 75.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 30. prosince 2016 dovolání žalovaná a dne 7. února 2017 výslovně proti výroku I. žalobce. Oba dovozují přípustnost svých dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., oba jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci a oba se domnívají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukazují především na rozsudek ve věci sp.zn. 30 Cdo 1747/2014). Vytýkají odvolacímu soudu nedostatky v odůvodnění, zejména srovnání s konkrétními částkami, které byly přiznány ve shodných nebo podobných případech a z obsahu dovolání žalované je zřejmé, že směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku. Žalovaná považuje částku přiznanou odvolacím soudem za neodůvodněně vysokou, zatímco žalobce dovozuje, že přiměřená je satisfakce minimálně ve výši, jak ji stanovil soud prvního stupně. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu buď změnil ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje, případně aby ho ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, a splňujícími předpoklady ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že obě dovolání jsou přípustná, a rovněž důvodná.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, který ostatně žalovaná zmiňuje ve svém dovolání, uvedl, že „ výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.(ve znění pozdějších předpisů) na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují “. V rozsudku ze dne 9. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, Nejvyšší soud obdobně vyložil, že „Státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v dále označeném případě, že žalobkyně je „osvobozená, ne však nevinná“, „žena zabila svého manžela a tělo hodila do O.“ apod.). Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném“.
V souzené věci odvolací soud – přes zřejmou snahu posoudit věc v intencích judikatury Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí citoval a relativně podrobně reprodukoval, neprovedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu tak, aby vždy uvedl podstatné skutkové okolnosti, ze kterých soudy ve svých rozhodnutích vycházely, i výši přiznaného peněžního zadostiučinění . Odůvodnění napadeného rozsudku tak postrádá zcela srozumitelné srovnání těchto případů se skutkovým stavem, ke kterému soud dospěl v nyní projednávané věci tak, aby se jím přiznaná částka jevila jako průmět částek přiznaných ve skutkově nejbližších případech.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu