ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1209.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1209/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce Bc. S. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 294/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2016, č. j. 56 Co 349/2016-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 494 355,66 Kč jako náhrady za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 37/2013, z toho částky 4 355,66 jako náhrady majetkové újmy spočívající v nákladech na zastoupení advokátem v trestním řízení a částky 490 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci zásahem do jeho osobností sféry, především do profesního a rodinného života a zásahem do jeho důstojnosti, cti a dobré pověsti. Škoda měla žalobci (příslušníku Policie České republiky) vzniknout v souvislosti s postavením mimo činnou službu a trestním stíháním za přečin zneužití pravomoci úřední osoby, které skončilo usnesením, že skutek není trestným činem, a věc byla postoupena řediteli Městského ředitelství policie Ostrava s tím, že jednání žalobce může být posouzeno jako kárné provinění, když stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta. Následně bylo kárné řízení rozhodnutím ředitele Městského ředitelství policie Ostrava zastaveno, neboť jednání žalobce není možné považovat ani za kárné provinění.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 37 C 294/2015-88, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 304 355,66 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.), žaloba se co do částky 190 000 Kč zamítá (výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 64 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Kausty, advokáta (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalované rozhodl, že v rozsahu částky 94 356 Kč se rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, potvrzuje (výrok I.) a v rozsahu částky 210 000 Kč se rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku mění tak, že žaloba se ve stejném rozsahu zamítá (výrok II.), a že v odstavci III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 31 460 Kč (výrok III.). Konečně odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 584 Kč (výrok IV.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním v rozsahu zamítavého (měnícího) výroku II. a na něj navazujících nákladových výroků III. a IV., které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Podle dovolatele „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu však dovolatel žádným způsobem neoznačuje.
Posuzované dovolání tak ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu