ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1323.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1323/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce Ing. Z. N. , zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o ochranu osobnosti a „soudní ochranu před nesprávným úředním postupem a nesprávným rozhodnutím státního orgánu“, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 219/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 Co 6/2015-76, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši celkem 10 000 000 Kč za zásah do osobnosti – zejména soukromí a rodinného života, způsobené, dle tvrzení žalobce, nezákonným průběhem insolvenčních řízení, v nichž měl roli úpadce, což bylo podle něj protiprávní. Dále byl spolu se svou rodinou v důsledku tohoto nezákonného jednání zbaven důstojnosti, cti a v neposlední řadě i majetku. Zároveň se žalobou podal žalobce i návrh na osvobození od soudních poplatků, neboť se i vinou jednání žalované ocitl bez prostředků.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podle žalobních tvrzení se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť žalobce netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by náhradu nemajetkové újmy odůvodňovaly.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným (§240 o. s. ř.) blanketním dovoláním. Dovolání bylo následně ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) doplněno podáním právního zástupce žalobce ustanoveného soudem.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 [tj. zastoupení advokátem či doložené vlastní právnické vzdělání], se nepřihlíží (odstavec 6).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o prokázání majetkových poměrů dovolatele a naplnění podmínek §138 o. s. ř. a poukazuje na právní nejistotu žalobce, pramenící z toho, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků (a žalobce i přesto není osvobozen od soudních poplatků), avšak posuzované dovolání trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a jak tento požadavek specifikovala shora citovaná judikatura.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu