ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1378.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1378/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. B., proti žalované JUDr. Š. V., advokátce se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o náhradu újmy ve výši 1.726.000 Kč , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 117/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2017, č. j. 19 Co 8/2017-39, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá žalobou náhrady újmy, kterou mu žalovaná podle jeho názoru zásahem do jeho osobnostních práv způsobila tvrzenou činností.
Okresní soud v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 21 C 117/2016-25, vyzval žalobce k doplnění žaloby vylíčením rozhodných skutečností a označením důkazů (výrok I), dále jej vyzval k doplnění návrhu na přikázání věci jinému soudu (výrok III) a zároveň zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 4. října 2016 (výrok II) z důvodu nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, které jsou podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) nezbytnou podmínkou pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně konkrétně shledal, že žalobce sice splňuje podmínku nepříznivých majetkových poměrů, neboť jeho jediným příjmem je invalidní důchod a nemá větší majetek, ale není naplněna druhá podmínka, a to aby podanou žalobou nešlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Proti výroku II usnesení soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.
K odvolání žalobce proti výroku II usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. ledna 2017, č. j. 19 Co 8/2017-39, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění usnesení doplnil, že majetkové poměry žalobce, které jsou odvolacímu soudu známé z jeho vlastní úřední činnosti, neodůvodňují přiznání poplatkového osvobození a žalobce tak nenaplňuje ani jednu z podmínek nutných pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
Žalobce podal vlastnoručně sepsané dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, ve kterém opětovně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady dané §138 o.s.ř., když majetkové poměry žalobce zjištěné odvolacím soudem neodůvodňují přiznání poplatkového osvobození. Současně Nejvyšší soud také pokládá za správný závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že v předmětné věci uplatňuje žalobce svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo, když samotná žaloba ze dne 3. srpna 2016 je jen jednou ze série prakticky identických žalob, které se většinou liší jen označením žalovaných a výší požadované finanční náhrady škody a nemajetkové újmy, přičemž v žalobách i přes výzvy soudu prvního stupně neuplatňuje jakákoliv skutková tvrzení o protiprávním jednání žalovaných. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepokládá za důvodné ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů.
Za dané situace dovolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016), takže je žalobci nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem a v takovém případě se dovolací řízení zastavuje. K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: „...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o.s.ř. řízení o tomto dovolání zastavil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu