ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1412.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1412/2017-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně A. R. , zastoupené JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou (dříve Bordovskou), advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 744, proti žalovaným 1) L. R. , zastoupenému Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, a 2) L. S. , zastoupené Mgr. Lucií Blahutovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 136/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 17. února 2016, č. j. 13 C 136/2014-190, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2016, č. j. 8 Co 341/2016-314, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. února 2016, č. j. 13 C 136/2014-190, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2016, č. j. 8 Co 341/2016-314, se odmítá .
III. Žalovanému 1) se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 13 C 136/2014-190, zamítl (pro absenci naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení věcně právního vztahu) žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. srpna 2016, č. j. 8 Co 341/2016-314, rozsudek v odvoláním napadených částech (tj. ve výroku I. o zamítnutí žaloby, a dále v nákladových výrocích II. a III.) potvrdil, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.734,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta, který žalovaného 1) v odvolacím řízení zastupoval.
Proti oběma rozsudkům podala žalobkyně (prostřednictvím své advokátky, která jí byla již v řízení před soudem prvního stupně ustanovena) dovolání.
Pokud jde o dovolání žalobkyně proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Dovolání žalobkyně proti části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry odvolacího soudu plně korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Již z žalobních tvrzení bylo zřejmé, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí označených pozemků. Žalobkyně totiž sama v žalobě tvrdí, že k uzavření převodní smlouvy s žalovaným 1), na jejímž základě (po povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) by se měla stát vlastnicí předmětných pozemků, nedošlo. Žalobkyně ani netvrdila okolnost neplatného, respektive domnělého právního titulu, od nějž by případně odvozovala (v důsledku originárního nabytí, tedy vydržením) nabytí svého vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku. Za této situace proto rozhodnutí odvolacího soudu není v žádné kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Poukazuje-li žalobkyně ve svém dovolání na některá rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž případně cituje právní závěry, přehlíží tím, za jakého skutkového základu věci bylo v tom kterém případě rozhodováno. Nicméně, v žádném případě nebylo judikováno, že by žalující straně mohl svědčit naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva k nemovitému majetku při tvrzení, které v žalobě vymezila žalobkyně (tj. že žalovanému 1/ poskytla na koupi pozemků peníze a že žalovaný 1/ přislíbil, že jakmile se stane jejich vlastníkem, převede je darovací smlouvou na žalobkyni, což nedodržel a pozemky převedl na třetí osobu).
Jestliže nebyl shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na soudní věcně právní deklaraci k nemovitému majetku, nebylo pochopitelně ani důvodu se zabývat meritem věci z pohledu toho, zda převodní smlouva mezi žalovanými je či není (absolutně) neplatná. Pokud tak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku učinil, je zřejmé, že tím chtěl jen podepřít nedůvodnost podané žaloby, avšak na řešení této právní otázky jeho rozhodnutí nespočívá (spočívat nemůže). Z tohoto důvodu proto ani dovolací argumentace žalobkyně týkající se neplatnosti uvedené převodní smlouvy nemohla založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku II. odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nehledě na okolnost, že ani neobsahuje zákonu odpovídající vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (pakliže by jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (in http://nalus.usoud.cz ), vyložil, že i rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění §150 o. s. ř., jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli.
S přihlédnutím k poměrům i věku žalobkyně, která (jak se podává např. z jejího prohlášení k jejím poměrům již ze dne 5. srpna 2014 na č. l. 35 -38) nemá žádný hodnotný majetek, je vdova, pobírá starobní a vdovský důchod, kteréžto okolnosti byly nakonec důvodem, proč soud prvního stupně žalobkyni ustanovil zástupce z řad advokátů, jakož i s ohledem na poměry žalovaného 1), který se k podanému dovolání žalobkyně písemně (prostřednictvím svého advokáta vyjádřil), a jehož poměry jsou oproti žalobkyně nepochybně příznivější, dospěl nakonec Nejvyšší soud k závěru, že v tomto případě jsou ve smyslu §243b a §150 o. s. ř. splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) vůči žalobkyni, čemuž odpovídá výrok II. tohoto usnesení.
Výrok III. není třeba podle §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodňovat.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu