ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1712.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1712/2017-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně JUDr. M. Ch. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o přiměřené zadostiučinění 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 70/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 30 Co 283/2016-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“) svým rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 30 Co 283/2016-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč.
Soudy takto rozhodly o nároku žalobkyně na zaplacení částky 200 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout postupem Senátu Parlamentu České republiky, resp. jeho orgánů, v souvislosti s přihláškou žalobkyně ke kandidatuře své osoby do funkce veřejného ochránce práv, ke které volební výbor nepřihlížel, a měl tak omezit právo žalobkyně být do předmětné funkce zvolena.
Odvolací soud spolu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze zákonných ustanovení vyplývá, že veřejný ochránce práv je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky s tím, že návrh dvou osob předkládá Poslanecké sněmovně prezident republiky a návrh dalších dvou osob Senát. Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ani zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, a ani žádná jiná zvláštní právní úprava nedává oprávnění podávat shora zmíněné návrhy jiným osobám než senátorům. Odvolací soud dále výkladem zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, dovodil úmysl zákonodárce neumožnit podávání návrhů na nominaci Senátu pro funkci veřejného ochránce práv jiným osobám než senátorům, jak se stalo v případě přihlášky žalobkyně ze dne 13. 1. 2014. Žalobkyně dle soudu své oprávnění pro podání výše zmíněné přihlášky nesprávně dovozuje a zaměňuje za podmínky volitelnosti osob do Senátu. Za situace, kdy žalobkyně (nikoliv senátor, tedy jako neoprávněná osoba) předložila volební komisi svůj návrh a komise k návrhu zaujala stanovisko v rámci svého usnesení ze dne 21. 1. 2014 (návrh nesplňoval podmínky dle zákona č. 107/1999 Sb. a volební komise tak k němu ze zákonných důvodů nepřihlížela), byl postup komise správný a žalobkyně nebyla omezena ve svém právu být zvolena.
Odvolací soud dále uzavřel, že i kdyby volební komise postupovala nesprávně, ať už při výběru kandidátů či nepřihlédnutí k přihlášce žalobkyně a odůvodnění tohoto nepřihlédnutí, z hlediska náhrady škody by v obou případech scházel atribut příčinné souvislosti mezi (eventuálním) nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, s právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila svým přípisem ze dne 10. 3. 2017 (č. l. 85).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu.
Ve valné většině svého podání dovolatelka rekapituluje průběh řízení a poukazuje na tvrzené vady řízení, které měly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, aniž by však vymezovala konkrétní otázku procesního práva a předpoklady přípustnosti dovolání. K případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud však přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním posouzením jednání volební komise a napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný. Ani v těchto částech však neformuluje výše uvedeným postupem žádnou právní otázku a nevymezuje ani předpoklady přípustnosti.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu