ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1824.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1824/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce JUDr. T. M., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) J. K. , o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 227/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 53 Co 432/2016-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal, aby soud uložil žalovaným společně a nerozdílně uhradit částku 100 Kč s příslušenstvím a aby žalovaná 1) zaplatila žalobci 149 900 Kč jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení probíhajícího u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 5/2000. Ministerstvo spravedlnosti došlo k závěru, že je na místě žalobce odškodnit částkou 79 800 Kč, kterou mu i plnilo. Žalobce se domáhá zaplacení dalších 150 000 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný 2) se zaručil za žalovanou 1) do výše částky 100 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který rozhodl, že Obvodní soudu pro Prahu 4 vyslovuje svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Odvolací soud shledal odvolání žalobce neopodstatněným a napadené usnesení správným. Ačkoliv na první pohled žalobce podal žalobu u soudu místně příslušného, totiž u obecného soudu žalovaného 2) (§85 odst. 1 o. s. ř.), při bližším zkoumání obsahu žaloby není možné tento procesní úkon žalobce (určení místní příslušnosti soudu) považovat za realizaci práva, nýbrž jeho zneužití, které nepodléhá právní ochraně. Žalobce požaduje po žalované 1) z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 150 000 Kč, zatímco po žalovaném 2) toliko částku 100 Kč [nadto společně a nerozdílně se žalovanou 1)]. Ze žaloby dále dle soudů nevyplývá rozumný důvod, proč se žalovaný 2) žalobci takto zavázal, když jediným obsahu spisu odpovídajícím vysvětlením je snaha žalobce založit místní příslušnost jiného soudu prvního stupně, než je Obvodní soud pro Prahu 2, čemuž nepřímo napovídá kritika postupu a rozhodování tohoto soudu.
Odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, ze kterého plyne, že procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv a nepožívají žádnou právní ochranu. Představuje-li pak podání žaloby proti více žalovaným jen procesní obstrukci směřující vůči jednomu z nich, má to za následek, že soud při zkoumání místní příslušnosti postupuje stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou obstrukcí poškozen, což je závěr uplatnitelný zcela na souzenou věc, když se žalobce pokusil ke škodě žalované 1) prosadit místní příslušnost jiného soudu uzavřením účelové dohody o nepatrném ručení za žalovaný nárok, čímž zneužil svá procesní práva způsobem, který nemůže požívat právních ochrany. Odvolací soud ve světle tohoto závěru schválil postup soudu prvního stupně, který správně určil místní příslušnost soudu podle obecného soudu žalované 1), kterým je Obvodní soud pro Prahu 2 podle sídla Ministerstva spravedlnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky dovolacím soudem ještě neřešené, a to „zda může být z hlediska procesních práv ‚ignorován‘ jeden z účastníků řízení na straně žalované a může s ním být jednáno soudy jako s ‚méněcenným‘ účastníkem řízení, a to vše za situace, kdy tento účastník se po hmotněprávní i po procesněprávní stránce věci k řízení hlásí a hájí svá práva?“ Na tuto otázku navazuje otázka procesní, „zdali soudy mohou preferovat v otázce místní příslušnosti jednoho z účastníků – Českou republiku před ostatními účastníky a přihlížet při určování místní příslušnosti jen k existenci tohoto účastníka?“ K tomu žalobce dodává, že napadené rozhodnutí je zcela zjevným zásahem soudu do základního práva žalobce na zákonného soudce.
Rozhodnutí v souzené věci závisí na vyřešení otázky, zda lze postup žalobce kvalifikovat jako procesní obstrukci, jehož cílem je poškodit žalovanou 1), a jaký má tato obstrukce význam pro určení místní příslušnosti soudu.
Na otázkách uvedených žalobcem v dovolání napadené usnesení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Dovolatel přitom ani neuplatnil žádné argumenty, které by měly objasnit důvod jeho procesního postupu a vyvrátit tak dojem, že jde o procesní obstrukci.
Usnesení odvolacího soudu je navíc v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, ve kterém byla řešena skutkově a procesně identická věc, a ve kterém Nejvyšší soud došel k závěru, že podal-li žalobce žalobu proti více žalovaným, aniž by také vůči všem sledoval ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva, jen proto, aby tím založil místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta, postupuje soud při zkoumání místní příslušnosti stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou žalobcovou procesní obstrukcí poškozen.
Procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působení práva) a nepožívají žádnou právní ochranu. Představuje-li podání žaloby proti více žalovaným jen procesní obstrukci směřující vůči jednomu z nich, má to tedy za následek, že soud při zkoumání své místní příslušnosti postupuje stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou žalobcovou procesní obstrukcí poškozen. Argument žalobce, že napadené rozhodnutí je zásahem soudu do základního a ústavně garantovaného práva žalobce na zákonného soudce, tak nemůže obstát.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu