ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1890.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1889/2017
sp. zn. 30 Cdo 1890/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce A. Ž. , toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, č. j. 29 Co 385/2016-340, a o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 393/2012-314, takto:
I. Dovolací řízení se zastavují.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 325/2007-165, konstatoval, že bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 4 229,64 EUR a dále částky 2 741 EUR za každý další den průtahů (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 134 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 393/2012-314, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v části výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 32 400 Kč, jinak jej v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 348 Kč (výrok II).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (č. l. 322), při jehož podání nebyl zastoupen, a zároveň požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 27 C 325/2007-334, rozhodl, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků (výrok I), a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (výrok II). Podle soudu prvního stupně skutečnost, že je žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, respektive že nemá možnost ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat, nemůže odůvodnit závěr o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, zejména s ohledem na to, že se v této nepříznivé situaci žalobce ocitl v důsledku vlastního zaviněného a současně zavrženíhodného jednání – spáchání zvlášť závažného trestného činu. Žalobce není zcela nemajetný, neboť soudu prvního stupně je z jeho úřední činnosti známo, že mu byly rozsudky různých soudů přiznány finanční částky od 1 500 Kč do 4 000 EUR. S ohledem na velké množství žalob, které žalobce podává proti České republice, není splněna ani podmínka absence svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Žalobce se ve výkonu trestu odnětí svobody věnuje po dlouhá léta litigiózním (sudičským) aktivitám, což opakovaně uvedl i Nejvyšší soud. Žalobce zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup soudu.
Odvolací soud usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 29 Co 385/2016-340, usnesení soudu prvního stupně č. j. 27 C 325/2007-334 potvrdil. Uvedl, že žalobce podáváním opravných prostředků opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu, odvolacímu soudu je znám litigiózní přístup žalobce. Současně je odvolacímu soudu známo, že žalobci bylo pravomocně přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudních řízení ve výši přesahující 50 000 Kč, přičemž důvody, pro které by nemohl s vyplacenými částkami disponovat, žalobce přesvědčivě neosvětlil. Je zřejmé, že prohlášení žalobce o jeho majetkových poměrech není pravdivé, neboť žalobce uvedené příjmy zamlčel. Žalobce tedy věrohodným způsobem neprokázal, že jeho poměry odůvodňují byť částečné osvobození od soudních poplatků a potažmo ustanovení zástupce.
Usnesení odvolacího soudu potvrzující zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení napadl žalobce dovoláním (č. l. 344), při jehož podání rovněž nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 27 C 325/2007-349, soud prvního stupně žalobce vyzval, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádná dovolání. Zároveň soud žalobce poučil, že neučiní-li tak do dvaceti dnů, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Dovolací soud proto splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů zkoumal sám. Dospěl k závěru, že předpoklady podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř. nejsou splněny.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud při zkoumání majetkových poměrů žadatele (§138 odst. 1 o. s. ř.) přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být při posuzování poměrů žadatele zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti, že žadatel nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce zaměstnání nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014).
Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že dovolatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, ale není pracovně zařazen, neboť jej podle jeho tvrzení jím zahajované soudní spory vyčerpávají natolik, že není pracovní činnosti schopen. Zároveň o práci nemá zájem, neboť je podle jeho názoru ilegální (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, schválené občanskoprávním a obchodním kolegiem k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 5).
Výše uvedené závěry o nezaměstnanosti platí obdobně pro práci ve výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že žalobce zahajuje velké množství soudních sporů, přitom nelze považovat za takovou objektivní okolnost, která by mu bránila vykonávat ve výkonu trestu odnětí svobody práci. Velká část žalobcem zahajovaných a vedených sporů jsou spory sudičské, odůvodněné žalobcovým kverulantstvím, které končí neúspěchem žalobce. Nejvyšší soud již dříve uvedl a odůvodnil, že žalobce zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu (srov. rozsudek ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, ve věci stejného žalobce jako v nyní posuzovaném případě). I pokud by tedy žalobci ve výkonu práce bránila např. častá nepřítomnost ve věznici způsobená účastí u soudních jednání, pak tato nepřítomnost není důsledkem uplatňování práv žalobce, ale z převážné části důsledkem žalobcova sudičství a zneužívání práva ze strany žalobce. To však za objektivní okolnost ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1589/2014 považovat nelze (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, odst. 27).
Rovněž pokud žalobce považuje práci ve výkonu trestu odnětí svobody za ilegální a odmítá pracovat z důvodu, že má nedůvěru ve vězeňský systém (aniž by uvedl konkrétní důvody, proč a jak by mu práce měla škodit nebo být ilegální), nelze to považovat za objektivní překážku, bránicí mu ve výkonu práce. Jedná se pouze o překážku subjektivní, danou osobním názorem žalobce, tedy o svobodné rozhodnutí žalobce nepracovat. V takovém případě však nelze nemajetnost v důsledku absence příjmů uvádět a zohledňovat jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky (srov. výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, odst. 28, a sp. zn. 30 Cdo 1589/2014).
I pokud by byl žalobce v nepříznivé finanční situaci, jak tvrdí, bylo by nutné považovat to za důsledek žalobcova rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody nepracovat, a nebylo by proto možné uvedenou skutečnost při posuzování nároku žalobce na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce zohlednit. Nejvyšší soud se z důvodu procesní ekonomie nezabýval splněním dalších podmínek pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není splněna jedna ze zákonných podmínek pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu