ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1912.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1912/2017-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jakubem Joskou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 67/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 11 Co 108/2016-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č. j. 18 C 67/2015-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 60 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, ve výroku II o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 300 Kč, jinak jej též potvrdil (výrok I). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze, jenž při rozhodování o jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2014, č. j. 17 C 162/2011-57, nesplnil povinnosti podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské Unii a čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“), když nepředložil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a tento postup neodůvodnil výjimkami ustanovenými v rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, porušil zásadu iura novit curia a ignoroval zásadu rovnocennosti a důsledky ratifikace Lisabonské smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda odvolací soud postupoval správně v režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci v důsledku porušení unijního práva, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k vnitrostátní povaze norem upravujících osvobození od soudních poplatků, jež nejsou součástí práva Evropské unie, ani projevem jeho implementace a následně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012 a ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005).
Žalobce dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (povinnost předložit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru a existence nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Dovolatel ve svém dovolání uvedl, že právní otázka posouzená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak, neuvádí už však, od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K obsahu dovolání, které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, se nepřihlíží (§241a odst. 5 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu