ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.197.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 197/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem, se sídlem ve Vysokém Mýtě, Karolíny Světlé 202, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 48/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Co 182/2016-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 2 547 802,97 Kč, přičemž částka 180 000 Kč představovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 71/2000 a pod sp. zn. 35 Cm 72/2000 a posléze vedených pod společnou sp. zn. 35 Cm 71/2000 za 6 let řízení, které nebyly v rozhodování o odškodnění zohledněny, když byl odškodněn jen za 5 let průtahů. Zbývající částka ve výši 2 367 802,97 Kč představovala náhradu škody, která vznikla výše uvedenými průtahy.
Žalobce dovozoval, že nebýt výše uvedených průtahů, uhradil by částku, která mu byla uložena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, č. j. 14 Cmo 28/2002-208, již v dřívější době a nemusel by platit úroky z prodlení ve výši 1 383 055,84 Kč, dále by měl možnost vyrovnat dluh vůči společnosti AB-CREDIT a. s., který místo toho narostl o 211 425 Kč, a nepřišel by o ušlý zisk ve výši 773 322,13 Kč představující úrok z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení co do částky 180 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 367 802,97 Kč (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 300 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 180 000 Kč zamítá, ve výroku II rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 300 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že bez ohledu na skutečnost, zda ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 115/2012 bylo rozhodováno o shodné nemajetkové újmě jako v projednávané věci, nelze nároku žalobce na zaplacení nemajetkové i majetkové újmy vyhovět s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Ve zbývajícím se ztotožnil se závěry obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 [povinné zastoupení advokátem; pozn. dovolacího soudu], se nepřihlíží (odstavec 5).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Dovolatel pouze uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle jeho tvrzení je celé řízení poznamenáno rozdílnými právními názory na přípustnost námitky promlčení, resp. její rozpor s dobrými mravy. Dovolatelova argumentace je z velké části totožná s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by přitom alespoň vyložil, v čem podle něj spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a toto právní posouzení konfrontoval s dosavadní judikaturou dovolacího soudu k předestřeným otázkám.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu