ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1975.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1975/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v opatrovnické věci P. K. , omezené ve svéprávnosti, fakticky bytem Psychiatrická nemocnice Dobřany, zastoupené procesním opatrovníkem JUDr. Jiřím Žižkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 1, za účasti města Dobřany, se sídlem v Dobřanech, nám. T. G. M. 1, o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 45/2015, o dovolání města Dobřany proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2016, č. j. 12 Co 296/2016-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání města Dobřany (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud stran přezkumu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. dubna 2016, č. j. 99 P 45/2015-222, ohledně jeho rozhodnutí o zproštění dosavadního opatrovníka města Plzeň (v jehož obvodu se opatrovankyně v sociálním zařízení na adrese shora uvedené zdržovala pouze v období od 10. května 2011 do 12. října 2012), respektive jmenování dovolatele za nového opatrovníka P. K., jež byla omezena ve svéprávnosti, vycházel ze zjištění, že u posuzované „již v roce 2012 musel být ukončen její pobyt v zařízení sociální péče pro závažné poruchy chování a trvalé těžké organické změny osobnosti při těžké demenci, které vylučují umístění v zařízení sociální péče...“ s tím, že její pobyt „v zařízení v Bystřici nad Úhlavou byl již ukončen a hospitalizace v psychiatrické nemocnici musí dále trvat.“ Vycházel též ze zjištění učiněného soudem prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. dubna 2016, č. j. 99 P 45/2015, mj. vyložil, že „stav (posuzované) je trvalý bez naděje na možnost zlepšení. V současné době je posuzovaná zcela neschopná sebepéče. Posuzovaná nezvládá obstarávání si potravy, koupání, provedení si jednoduchého ošetření, dodržování léčebného režimu. Nezvládá komunikaci slovní či písemnou, neorientuje se v čase a mimo přirozené prostředí, nezvládne obstarávání osobních záležitostí, uspořádání času, plánování života, zapojení se do sociálních aktivit odpovídajících věku... Je pod celodenním dohledem ošetřovatelského personálu...odkázána na celodenní péči.“
Za tohoto stavu pak odvolací soud dospěl k závěru, že bylo nezbytné jmenovat opatrovníkem omezené ve svéprávnosti město Dobřany, v jehož obvodu se jmenovaná dlouhodobě (v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech) zdržuje, a proto prvoinstanční rozhodnutí v dotčeném rozsahu podle §219 o. s. ř. potvrdil
Nejvyšší soud neshledává, že by s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud rozhodoval, došlo při řešení otázky jmenování opatrovníka posuzované napadeným rozhodnutím k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž je řešena předmětná materie, opakovaně zdůrazňuje, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmu. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, in httpp://nsoud.cz).
Uvedené závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu. Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu. V případu opatrovankyně, v jejímž zastoupení se k podanému dovolání písemně vyjádřil její procesní opatrovník mj. s tím, že „zdravotní stav a osobní situace opatrovance pobyt v konkrétním místě poskytování zdravotnické péče (na území dovolatele) objektivně vyžadují“ , je zjevné, že její zdravotní stav, jehož prognóza není nikterak příznivá, neumožňuje pobyt mimo psychiatrickou nemocnici, tedy nejde o stav přechodný, ale setrvalý. Opatrovankyně je nepřetržitě hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Dobřany od roku 2012, přičemž – jak již shora bylo zmíněno – její zdravotní stav nedává žádnou naději na zlepšení situace potud, že by mohla žít bez celodenní odborné zdravotnické (psychiatrické) péče.
Proto dospěl-li za popsané situace odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro jmenování uvedeného opatrovníka opatrovankyni, respektive ztotožnil-li se v uvedeném směru s právním názorem soudu prvního stupně, nerozhodl nijak rozporně s judikaturou dovolacího soudu, neboť dovolacím soudem shora připomenuté právní závěry je třeba vždy dosazovat do jedinečných skutkových poměrů posuzované věci (jinak by šlo o tzv. šablonovité rozhodování), což také odvolací soud v této věci beze zbytku splnil.
Nejvyšší soud proto dovolání města Dobřany podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu