ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2021.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2021/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 421/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 4 279 489,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 78/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 206/2016-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 C 78/2016-36, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 C 78/2016-36, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 206/2016-57, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 C 78/2016-36, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 4 279 489,01 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a zamítl návrh na přerušení řízení vznesený žalobcem podáním ze dne 20. 4. 2016 (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 206/2016-57, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), odvolání žalobce podané proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), návrh žalobce na přerušení řízení zamítl (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4 279 489,01 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady materiální škody i nemateriální újmy, které žalobci vznikly v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení. Dne 15. 5. 2000 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, přičemž byl obviněn z trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona, a to vše ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Trestní stíhání bylo vedeno u Městského státního zastupitelství pod sp. zn. 0 KZV 4/2002 a dne 28. 5. 2004 bylo postoupeno Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1. Obžaloba byla na žalobce a dalších osm obviněných podána dne 25. 11. 2004 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pod č. j. 9 T 69/2004. V průběhu trestního řízení Obvodní soud pro Prahu 1 celkem čtyřikrát zprostil všechny obžalované obžaloby, přičemž tato rozhodnutí byla vždy zrušena rozhodnutími Městského soud v Praze. Obvodní soud pro Prahu 1 též trestní stíhání vícekrát zastavil, přičemž tato jeho rozhodnutí byla též rušena Městským soudem v Praze. Dne 15. 1. 2013 Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením č. j. 3 T/2012 zastavil trestní stíhání proti obviněným včetně žalobce, neboť to nařídil prezident republiky, uživ svého práva udílet amnestii. Dne 29. 1. 2013 žalobce prohlásil, že na projednání své trestní věci trvá. Dne 26. 6. 2013 Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením pod sp. zn. 3 T 52/2013 zastavil trestní stíhání obžalovaného podle §231 odst. 1 trestního řádu za použití §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Městský soud v Praze posledně uvedené usnesení zrušil, neboť bylo třeba akceptovat prohlášení obžalovaného o trvání na projednání věci a meritorně o věci rozhodnout. Dne 27. 11. 2014 Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením pod sp. zn. 3 T 52/2013 zastavil trestní stíhání žalobce z důvodu promlčení trestního stíhání, načež Městský soud v Praze i toto rozhodnutí zrušil. Dne 13. 5. 2015 vzal žalobce zpět své prohlášení o tom, že trvá na projednání věci, a to z důvodu svého naprostého fyzického i psychického vyčerpání. Dne 20. 5. 2015 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 usnesení pod č. j. 3 T 52/2015, kterým vzal na vědomí zpětvzetí prohlášení žalobce o trvání na projednání trestní věci.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, výsledky dokazování zhodnotil postupem podle §132 o. s. ř. a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Skutkový stav ostatně nebyl sporný. Odvolací soud se též ztotožnil s právním hodnocením, jež učinil soud prvního stupně. Podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. S oporou o argumenty uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015, považoval odvolací soud §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., za aplikovatelný na danou věc, neboť trestní stíhání žalobce bylo ukončeno z důvodu amnestie. Skutečnost, že formálně bylo trestní stíhání ukončeno usnesením, kterým bylo vzato na vědomí zpětvzetí souhlasu žalobce s projednáním věci, na tomto závěru nic nemění, neboť se jedná jen o procesní důsledek situace nastalé po udělení amnestie žalobci a jeho následného zpětvzetí prohlášení, že na projednání věci trvá. Hlavním důvodem zastavení trestního stíhání byla amnestie a nikoliv sám nedostatek souhlasu obžalovaného s trestním stíháním, neboť nebýt amnestie, nehrál by takový souhlas obžalovaného žádnou roli. I když v této věci trvalo trestní stíhání několik let a bylo v něm vydáno několik zrušených rozhodnutí, nemění to ničeho na aplikaci §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť dikce uvedeného ustanovení je jednoznačná a nepřipouští výjimek. Zpětvzetím svého oznámení o trvání na projednání se žalobce zbavil možnosti odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť ani přes četná rozhodnutí, která byla vydána v trestním řízení, nemůže soud v odškodňovacím řízení činit závěry o vině či nevinně žalobce. Odvolací soud tak uzavřel, že právo na odškodnění je vyloučeno. Kritérium dobrých mravů se zde neuplatní, neboť pouze extrémní délka řízení tímto důvodem být nemůže. I když ve prospěch žalobce některá rozhodnutí v trestním řízení skutečně vydána byla, nelze přehlédnout, že byla odvolacím soudem ve všech případech také zrušena.
Žalobce podal dovolání výslovně jak proti rozsudku soudu odvolacího, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání žalobce shledává v tom, že dovoláním napadaná rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být v přítomné věci posouzena jinak. Konkrétně žalobce uvádí, že: se jedná „o otázku možnosti či nemožnosti odškodnění v reflexi na zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky, tj. aplikace výluky odškodnění dle ust. §12 odst. 1 písm. b) druhá alinea zák. č. 82/1998 Sb., kdy tyto otázky (obecně) již byly v rozhodovaní dovolacího soudu řešeny, jak na jeho jednotlivá rozhodnutí poukázaly i obecné soudy (a pak by měla být tato právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak). Jednalo se ovšem o užití judikátu na danou věc natolik nepřiléhavých pro odlišné skutkové okolnosti, že se žalobce domnívá, že předmětná věc, tedy zastavení trestního stíhání z důvodů amnestie (pro průtahy v řízení), po kterém následovalo prohlášení o trvání na pokračování v trestním řízení a po několika letech zpětvzetí tohoto prohlášení z důvodů čistě na straně státu (další neopodstatněné průtahy a neschopnost dovést věc do pravomocného rozhodnutí), dovolacím soudem doposud řešena nebyla.“
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 C 78/2016-36, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká dovolání směřujícího proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 206/2016-57, je zřejmé, že žalobce s ohledem na výjimečnost jeho konkrétního případu shledává nepoužitelnou stávající judikaturu vztahující se k výkladu §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), reprezentovanou zejména závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015. Dovolací soud v této souvislosti v první řadě neshledal nutnost se od závěrů vyjádřených v uvedeném rozhodnutí odchýlit, a to s ohledem na skutečnost, že v dovolání není přednesena argumentace, jež by byla způsobilá tyto stávající závěry zvrátit, a to i s ohledem na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015, byl dne 14. 12. 2016 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Má-li žalobce za to, že okolnosti jeho věci jsou natolik odlišné od případu řešeného v posledně uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, že se nemůže jednat o použitelnost uvedené judikatury, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Pokud žalobce v této věci trval na pokračování trestního stíhání, a teprve následně vzal zpět své prohlášení, že na projednání věci trvá, jedná se o okolnost, jež nemá na použitelnost stávajících judikatorních závěrů vliv. Žalobce v dané věci měl možnost dosáhnout skončení řízení z pro něj příznivějších důvodů, a je nerozhodné, zda tak neučinil, či tak učinil, ale později se této možnosti zřekl.
Míní-li žalobce, že by bylo nespravedlivým, aby byl nucen pokračovat v trestním řízení, jež bylo nepřiměřeně dlouhým, aby dosáhl pro sebe příznivějšího skončení trestního řízení, ani tento názor dovolací soud nesdílí. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a bylo konstatováno též např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1730/15, Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Jak vysvětlil dovolací soud též v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněném pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozhodovací praxe, dle níž bylo možné zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku, a to přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, je považována za ojedinělou a překonanou. Naopak ve vnitrostátní judikatuře je akceptován závěr, že je-li délka trestního řízení nepřiměřená, lze toto porušení kompenzovat zmírněním ukládaného trestu (srov např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 255/2016). Byl-li žalobce účasten amnestie na základě aboličního ustanovení a prohlásil-li podle §11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), že na projednání věci trvá, může být uznán vinným a může mu vedle toho být uloženo ochranné opatření a povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 8 To 814/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, svazek 6, č.35/2000), na stranu druhou soud již podle §227 trestního řádu nemůže uložit trest.
Z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení obžalovanému neplyne právo na skončení tohoto řízení, ale v zásadě jej opravňuje ke kompenzaci, jež může být poskytnuta již v rámci trestního řízení ve formě zmírnění ukládaného trestu, či na základě OdpŠk v peněžní formě, nebylo-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Již vůbec nelze dovodit, že by s ohledem na nepřiměřenou délku řízení svědčilo obžalovanému právo na zprošťující výrok. Jelikož nebýt amnestijního (konkrétně aboličního) rozhodnutí prezidenta republiky, byl by žalobce povinen strpět nepřiměřeně dlouhé trestní řízení (za což by byl oprávněn požadovat přiměřené zadostiučinění), je po něm možno požadovat, aby setrval v nepřiměřeně dlouhém trestní řízení, které je jediným prostředkem k dosažení pro žalobce příznivějšího rozhodnutí, i za situace, byl-li abolice účasten. Zde je třeba dodat, že doktrína (srov. Vojtek, P.: Komentář k OdpŠk, str. 6) i judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015) konstatuje, že nárok na náhradu škody za trestní stíhání je velmi velkorysým odškodněním, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje.
Jak vyplývá z výše uvedeného, skutečnosti, jež žalobce tvrdí, neodůvodňují, aby se soudy neřídily závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro přerušení řízení a podání návrhu na zrušení §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk v části: „nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.“, neboť dané ustanovení neshledal rozporným s ústavním pořádkem. Dovolací soud neshledal ničím podloženou argumentaci žalobce, dle níž by výkladem §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk mělo docházet ke změně smyslu a účelu institutu a účelu amnestie. Skutečnost, že soudy vyžadují pro poskytnutí náhrady škody či újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání naplnění zákonem stanovených podmínek odpovědnosti, neinteraguje s právem prezidenta republiky udělovat amnestii ani s právem osob zúčastnit se udělené amnestie. Žalobce evidentně dovozuje z účasti na abolici více práv, nežli z ní plyne. Prezidentu republiky nenáleží právo rozhodovat o vině či nevině osob a stejně tak ani rozhodovat o tom, zda v rámci trestního řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu. Činit tato rozhodnutí (samozřejmě krom řady jiných) náleží výlučně soudům. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že prezident republiky dal v čl. II. rozhodnutí republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 na vědomí svůj obecný názor ohledně přiměřené délky trestního řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce a Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu