ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2162.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2162/2017-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně ULTIMA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25577107, se sídlem v Brně, Veveří 455/8, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, proti žalovaným 1) P. M., 2) S. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 79/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 156/2016-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala (po vyloučení žaloby na vyklizení nemovitostí k samostatnému projednání) určení, že je vlastníkem tam označené jednotky – bytu se spoluvlastnickým podílem 5780/211942 na společných částech budovy, určených vlastníkům všech jednotek, a pozemku a spoluvlastnickým podílem 5780/162352 na společných částech budovy, společných pouze vlastníkům jednotek, a dále jednotky – jiný nebytový prostor – kancelář se spoluvlastnickým podílem 2970/211942 na společných částech budovy, určených vlastníkům všech jednotek, a pozemku a spoluvlastnickým podílem 2970/25790 na společných částech budovy, společných pouze vlastníkům jednotek, a spoluvlastnickým podílem 2970/162352 na společných částech budovy, společných pouze vlastníkům jednotek, vše v katastrálním území V., obec B. (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných (v záhlaví napadeného rozsudku je nesprávně uvedeno žalobce) rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 156/2016-332, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2015, č. j. 54 C 79/2012-286, tak, že žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, zamítl (výrok I), a současně uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 160 576 Kč pro každou z nich do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Marie Karasové, advokátky (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatelky „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR jako dovolacího soudu.“ Dovolatelka uvádí, že v žalobním návrhu dávala z opatrnosti k posouzení soudu jak otázku platnosti kupní smlouvy vůbec, tak odstoupení od platné smlouvy a jejího zrušení od samého počátku, neboť převládající část kupní ceny nebyla nikdy žalovanými zaplacena a splatnost byla žalovaným v době uzavření kupní smlouvy známa, stejně jako jejich prodlení a výše dlužné částky. Dovolatelka přitom poukázala, že kupní smlouva, která byla odvolacím soudem shledána platnou, obsahuje sjednanou kupní cenu ve výši 600 000 Kč, k jejíž úhradě mělo dojít nejpozději ke dni podpisu kupní smlouvy, avšak žalované zaplatili ke dni podpisu kupní smlouvy, tj. ke dni 13. 12. 2010, jen část kupní ceny ve výši 100 000Kč. Neuhrazená část kupní ceny ve výši 500 000 Kč se tak tímto stala splatnou a ode dne 14. 12. 2010 byly žalované v prodlení. Žalované věděly, že ve lhůtě neuhradily kupní cenu a že dohoda o úhradě části kupní ceny v budoucnu formou akcií je fiktivní a nemůže k takovéto úhradě části kupní ceny dojít. Tyto okolnosti jsou rovněž vyjádřeny ve výzvách dovolatelky jako prodávající k úhradě části kupní ceny ze dne 12. 8. 2013 a ze dne 3. 9. 2013. Dovolatelka k tomu poukázala „na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1293/2005 ze dne 30. 11. 2006“ s tím, že „v nadepsané věci se nejedná o případ, kdy by byla splatnost kupní ceny závislá na vůli dlužníků – tedy žalovaných.“ Dovolatelka rovněž pokládá za nesprávné právní posouzení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, když odvolací soud přiznal tuto žalovaným podle §8 odst. 1 a §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996, ačkoliv měl postupovat podle §9 odst. 3 písm. a) téže vyhlášky.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že kupní smlouva není neplatná, a vedle toho, současně s kupní smlouvou (v rámci které účastníci simulovali, že k úhradě celé kupní ceny došlo již před podpisem kupní ceny), uzavřeli účastníci „Dohodu o úhradě kupní ceny“, ve které bylo účastníky dohodnuto plnění ve formě 365 kusů akcií ČEZ nikoliv v penězích a toto ujednání nelze označit za neplatné z důvodu, že účastníci neměli zřízen účet u Střediska cenných papírů, neboť jim nic nebránilo si takový účet za tímto účelem zřídit. Žalované tak měly být požádány o splnění dluhu dohodnutým způsobem – tedy předáním 365 kusů akcií ČEZ a teprve poté, kdyby svůj dluh nesplnily, mohla žalobkyně postupovat dle §517 ost. 1 obč. zák. s možností odstoupení od smlouvy, pokud by ke splnění dluhu nedošlo ani v dodatečné přiměřené době. K tomu pak by žalobkyně musela poskytnout i součinnost ve smyslu §520 obč. zák., tedy zřídit si účet u Střediska cenných papírů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1293/2005 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost, nastává v otázce splatnosti stejná situace, jako by dohoda o určení splatnosti dluhu neexistovala vůbec, a je tak třeba postupovat podle §563 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není s takovým řešením otázky hmotného práva, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1293/2005, v rozporu, když rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na závěru, že dohoda o úhradě kupní ceny je neplatná a ani dovolatelka v souvislosti s posouzením platnosti této dohody nevymezuje žádnou právní otázku spolu s předpoklady její přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Obdobně ani závěr o platnosti kupní smlouvy dovolatelka nijak nenapadá. Krom toho rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že žalobkyně jako věřitelka žalované jako dlužnice o splnění dluhu nepožádala, postupem podle §563 obč. zák., nýbrž je rovnou vyzvala ke splnění dluhu v dodatečné přiměřené době a poté od smlouvy odstoupila, aniž by tak podle odvolacího soudu byly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy (§517 obč. zák.). Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí na takovém řešení právní otázky, podle kterého by splatnost kupní ceny byla závislá na vůli žalovaných.
Dovolatelka staví svoji právní polemiku s důvody napadeného rozhodnutí převážně na odlišném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Taková polemika však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), pročež v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, když dovolatelka řádně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, jestliže nijak neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by řešení předestřených otázek aplikace advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) mělo být ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu. Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu