ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.219.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 219/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce B. G. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Čs. Legií 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 1.350.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 308/2015 o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2016, č. j. 57 Co 344/2016-195, takto:
I. Dovolání žalobce, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se svým podáním ze dne 25. května 2011 domáhá nároku na odškodné v souvislosti s újmou, která mu měla být způsobena žalovanou tím, že v rejstříku trestů dlouhodobě nebylo vyznačeno zahlazení odsouzení žalobce.
Okresní soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2016, č.j. 34 C 308/2015-172, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posoudil podle ustanovení §5, §13, §14 a §15 zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 82/1998 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že v dané věci jednoznačně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když v rejstříku trestů nebyl téměř devět let proveden výmaz zahlazených trestů žalobce, ale žalobci se nepodařilo prokázat vznik škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a touto škodou. Žalobce se o tomto nesprávném úředním postupu dozvěděl až v roce 2011, do této doby o něm neměl vědomost a ani neprokázal, že by o něm věděly jiné osoby, takže mu nemohla vzniknout žádná škoda.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2016, č. j. 57 Co 344/2016-195, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V prvé řadě vytkl soudu prvního stupně pochybení spočívající v tom, že neodstranil rozpor v podáních žalobce a nezjistil, zda se podanou žalobou domáhá náhrady škody nebo náhrady nemajetkové újmy v penězích, popřípadě souběžně uplatňuje oba tyto nároky. Ve vztahu k nároku na náhradu škody se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce svá tvrzení neprokázal, neunesl důkazní břemeno, a proto byl s tímto nárokem neúspěšný. Poté se zabýval otázkou, zda lze žalobci přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, které vychází z vyvratitelné domněnky o vzniku újmy na straně žalobce. Předeslal, že je nesporné, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobci ovšem nemohla vzniknout žádná nemajetková újma v době, kdy o tom, že výmaz z rejstříku trestů nebyl proveden, nevěděl, ani v době od 25. května 2011, kdy se to dozvěděl, do 2. srpna 2011, kdy k výmazu došlo.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. září 2016 včasné dovolání, doplněné podáním soudem ustanoveného zástupce. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237, protože podle něj napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., protože se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se dostatečně nezabývaly jeho skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a také k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle názoru dovolatele se soudy měly zabývat otázkou, zda-li to, že je občanovi ČR veden nesprávně záznam v rejstříku trestů, v daném případě po dobu dokonce devíti let, je důvodem pro to, aby občanovi náležela náhrada nemajetkové újmy. V případě, kdy bylo objektivně zjištěno pochybení a vznikla újma, pak soud měl hodnotit, jaká je možná kompenzace této újmy. Dovolatel proto žádá, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Po zjištění, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje . Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, načež dospěl také k nesprávnému právnímu posouzení věci, předestírá v dovolání vlastní (od odvolacího soudu odlišnou) skutkovou verzi, ze které následně dovozuje od soudu odlišné právní závěry, neuplatňuje přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale brojí proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Námitkami, které primárně směřují proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, není dovolací důvod uplatněn a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
V dovolání žalobce ani jednoznačně neformuluje právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a která v rozhodovací praxi dosud neměla být vyřešena. Pokud má na mysli otázku, zda na straně žalobce došlo ke vzniku nemajetkové újmy, v důsledku opožděně provedeného výmazu z rejstříku trestů, konstatuje dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr Nejvyšší soud aplikoval i v usnesení ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, nebo v usnesení ze dne 12. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014, ve věcech zcela shodných se souzeným případem (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Za popsaného stavu Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu