ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2292.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2292/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně K plus K, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 60109424, se sídlem v Letohradu, Poříč 283, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 644/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 111/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 58 Co 377/2016-167, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částky 6 903 482,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Exekutorského úřadu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Ex 276/02.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j. 18 C 111/2014-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 553 882,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 5 349 600 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 1 553 882 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 3 120 600 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 2 229 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) změněn a v zamítajícím výroku (II) potvrzen. Dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobkyně v dovolání sice cituje nález Ústavního soudu nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, to však samo o sobě jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejvyšší soud proto zkoumal, zda je z dovolání zřejmé, od jaké stálé rozhodovací praxe se podle dovolatelky odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyní nastolená právní otázka se týká stanovení ceny nemovitostí při nedobrovolné dražbě.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil obvyklou cenu nemovitostí žalobkyně, a tím dospěl k nesprávnému závěru o vzniku a výši škody, zpochybňuje tím skutkové závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom opakovaně konstatuje, že skutková zjištění soudů nejsou způsobilým dovolacím důvodem, a proto ani nemohou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z dovolání nadto nevyplývá, že by odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, jehož se žalobkyně dovolává, když v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, v čem se posuzovaná věc odlišuje od věci rozhodované Ústavním soudem (žalobkyně nemohla s předmětnými nemovitostmi volně disponovat), a proč tedy nelze závěry v nálezu zaujaté na rozhodovanou věc aplikovat.
Vady řízení namítané žalobkyní (spočívající v nesprávném hodnocení důkazů) pak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícímu v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je třeba rozumět tak, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014). Z dovolání musí být přitom zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Požadavek žalobkyně, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu