ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2302.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2302/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ s. r. o. , identifikační číslo osoby 447 39 737, se sídlem v Ostravě-Porubě, ul. 17. listopadu 768, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 31, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 567 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016, č. j. 14 Co 394/2015-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 18 C 3/2013 – 133, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnost žalované uhradit mu náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu ve výši 567 000 000 Kč s příslušenstvím. Zároveň byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na nákladech řízení. Žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu spočívajícího ve vydání povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů ve smyslu §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „LZ“), a zároveň že nebylo postupováno podle §43 odst. 5 LZ.
K odvolání žalobce potvrdil Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalobci uhradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením učiněným soudem prvního stupně a shrnul, že soudy obou stupňů neshledaly naplnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tedy nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, škoda, resp. nemajetková újma a příčinná souvislost mezi nimi.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neunesl ani břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, přičemž poučení podle §118a o. s. ř. se žalobci nemohlo dostat pro jeho neomluvenou nepřítomnost na ústním jednání. Za stejných podmínek nemohl být žalobce poučen dle §118a o. s. ř. i při jednání odvolacího soudu.
Odvolací soud opětovně přezkoumal naplnění všech předpokladů odpovědnosti státu dle OdpŠk a (obdobně jako soud prvního stupně) se neztotožnil s žalobním tvrzením žalobce, že základem odpovědnosti státu je nesprávný úřední postup orgánů státu. Naopak uzavřel, že s ohledem na zjištěný skutkový stav by se mělo jednat o nezákonné rozhodnutí. Jelikož však rozhodnutí orgánu státu nebyla zrušena ani změněna, nemohly být naplněny podmínky postulované v §8 OdpŠk.
Dále odvolací soud uvedl, že žalobce neprokázal vznik tvrzené škody, stejně tak příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodnou událostí a vznikem škody. Námitky žalobce založené na nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II ÚS 2159/11, byly odmítnuty, jelikož se citovaný nález týkal zcela odlišné situace.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „zda nesprávný úřední postup ve formě nečinnosti spočívající v nevydání správního rozhodnutí nebo v jeho vydání po lhůtě stanovení v §13 OdpŠk nastává a) pouze když v předmětné věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí, nebo b) i když v předmětné věci rozhodnutí vydáno bylo, avšak podle zákona má být v téže věci vydáno nové rozhodnutí, kterým bude to dosavadní rozhodnutí potvrzeno, změněno nebo zrušeno.“ V dalším textu dovolání žalobkyně opakovala v předchozích řízeních tvrzené skutečnosti a namítala vady řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk. Dovolatel ve svém podání napadá pouze právní hodnocení jednoho z předpokladů a to otázky, zda je či není dán nesprávný úřední postup orgánu státu. Právní závěry odvolacího soudu týkající se vzniklé škody ani příčinné souvislosti mezi tvrzeným škodným jednání orgánu státu a škodou žalobce nenapadá a nezpochybňuje.
Nelze tudíž než uzavřít, že není dána přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož na dovolatelem předkládané otázce vyřešení věci nezávisí, jelikož její vyřešení v rozporu se závěry odvolacího soudu by nemělo za následek odlišný výsledek sporu, neboť závěr o tom, že škoda žalobkyni nevznikla a ani že není dána příčinná souvislost, žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu nenapadá. Podané dovolání proto není s to založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a to ani pro odvolatelem uvedený důvod přípustnosti spočívající v údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces a pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se soudy měly vyhnout řešení jím formulované právní otázky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu