ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3189.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3189/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 185 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 509/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2016, č. j. 31 C 509/2014-131, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 16 Co 277/2016-157, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2016, č. j. 31 C 509/2014-131, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 16 Co 277/2016-157, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 185 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 24/2008, v němž se žalobce domáhal náhrady tvrzené škody na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 31 C 509/2014-131, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 16 Co 277/2016-157, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Tvrzené průtahy v procesním postupu soudu shledány nebyly. Z výsledků provedeného dokazování podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že v řízení k žádnému průtahu (tj. nečinnosti soudu) nedošlo, postup soudu v řízení byl koncentrovaný a konzistentní, narušován byl pouze okolnostmi, za něž soud (stát) neodpovídá. Posuzované řízení bylo složité jak z hlediska předmětu řízení, tak z hlediska procesního, kdy bylo nutno provést řadu důkazů, včetně výslechu ošetřujícího lékaře, řízení významným způsobem prodloužilo chování žalobce, probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a k tomu byl spor dvakrát předmětem ústavní stížnosti. Celková délka řízení 6 let a 4 měsíce byla shledána přiměřenou okolnostem sporu. Nadto poslední fáze řízení (podle skutkových zjištění 2 roky z uvedené doby) se vedly jen ohledně nákladového výroku.
Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které bylo v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) doplněno ustanovenou advokátkou, která však plně odkázala na celý obsah dovolání podaného přímo žalobcem.
K projednání dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně není dána funkční příslušnost žádného soudu; Nejvyšší soud proto řízení o takovém podání zastavil podle §243b věty před středníkem, §104 odst. 1 věta první a §243f odst. 2 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že se soudy „odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu (stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010) a nepřiznaly žalobci za … dlouhý nesprávný postup v délce 832 dní (více jak 2 roky), kdy žil žalobce ve velkém stresu a nejistotě žádné zadostiučinění“, přičemž uvedené období vymezuje rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2011, kterým byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, který žalobce obdržel dne 15. 4. 2014 a jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího (podle skutkových zjištění byl rozsudek odvolacího soudu zrušen toliko ve výroku o nákladech odvolacího řízení, když ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl již původně rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává; poznámka dovolacího soudu).
Uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť pokud odvolací soud k uvedenému období nepřihlédl, neodchýlil se v právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť i podle dovolatelem odkazovaného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejného pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), „pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu… Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.“
Odvolací soud k uvedené skutečnosti uvedl, že „judikatura ve věci náhrad nákladů řízení za zastupování advokátem městských částí statutárního města nebyla v té době vůbec ustálená, resp. se teprve rodila. Pilotní rozhodnutí Ústavního soudu týkající se statutárních měst je ze dne 14. 3. 2013 (sp. zn. II. ÚS 376/12), přičemž s ohledem na právní větu … rozhodně nebylo možno jednoznačně presumovat, že bude aplikována i na jednotlivé městské části.“ Proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu se dovolatel nijak nevymezuje. Nadto je namístě poznamenat, že podle skutkových zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází a která nepodléhají v dovolacím řízení přezkumu (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.), byl v posuzovaném řízení vyhlášen odvolacím soudem (posléze Ústavním soudem částečně zrušený) rozsudek dne 17. 5. 2012, tedy dříve, než byl v judikatuře Ústavního soudu zformulován pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení relevantní právní názor, byť pro úplnost se sluší poznamenat, že sám Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13 (tedy v posuzované věci), odkázal ve vztahu k otázce náhrady nákladů právního zastoupení městských částí na svůj nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobce přes svoji značnou obsáhlost pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, aniž by v něm bylo možné seznat, a to i ve spojení s doplněním dovolání, vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Pro tyto vady dovolání, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu