ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3234.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3234/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Plešivec II 371, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 933 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 116/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 30 Co 328/2013-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 933 333 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla být žalobci způsobena v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 Nc 2646/2007, soudním exekutorem JUDr. Stanislavem Pazderkou pod sp. zn. 117 EX 1171/2007, v němž byl v dražbě prodán spoluvlastnický podíl žalobce na nemovitostech, přestože byl před dražbou podán návrh na odklad exekuce (z důvodu podání ústavní stížnosti), o kterém nebylo rozhodnuto, přičemž následně byl exekuční titul zrušen nálezem Ústavního soudu, takže exekuce byla zcela zastavena. Škoda je představována rozdílem mezi částkou, za kterou byl v dražbě spoluvlastnický podíl žalobce vydražen a která byla následně v souvislosti se zastavením exekuce žalobci vydána, a částkou obvyklé ceny nemovitostí v době dražby.
Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě co do částky 1 248 333 Kč s příslušenstvím vyhověl a ve zbývající části žalobu zamítl, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že ohledně částky 395 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak ohledně částky 853 333 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vyhovujícího výroku potvrdil (výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a uložil žalobci i žalované povinnost k náhradě nákladů státu (výrok III.).
Odvolací soud takto rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 Co 328/2013-124, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 1 248 333 Kč s příslušenstvím zamítá, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, a to spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2068/2014, kterým bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé, jakož i v nákladových výrocích, napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směru, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).
Dovolatel odkázal na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „Nejvyšším soudem nebyla dosud vyřešena otázka transparentnosti znaleckého posudku o ocenění nemovitosti“, a dále uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávném posuzování znaleckých posudků.“
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně výše obvyklé ceny vydražených nemovitostí, které vycházejí ze znaleckého posudku znalce Bc. Zdeňka Filipa. Dovolatel ovšem ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezuje žádnou otázku procesního práva související s prováděním dokazování či hodnocením důkazů, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset. Dovolatel tak nenapadá správnost právního posouzení věci, nýbrž skutkové závěry odvolacího soudu, které ovšem přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). Z dovolání ani nijak nevyplývá, že by odvolací soud nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu (z hlediska právního posouzení obvyklé ceny v tom smyslu, které skutečnosti lze považovat za relevantní pro její stanovení) a ani dovolací soud v tomto směru žádný rozpor neshledal.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení z dovolání přímo nevyplývá, o který z předpokladů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 o. s. ř. dovolatel přípustnost svého dovolání opírá, což zásadně diskvalifikuje takové dovolání z projednání dovolacím soudem. Toliko z dovolatelova odkazu a citace „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5183/14“, na které v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal odvolací soud, se lze domnívat, že dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ve vyřešení otázky procesního práva, zda se soud může odchýlit od aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku.
Dovolatel ovšem nevymezuje důvod dovolání způsobem, ze kterého by bylo zřejmé, v čem podle něj spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), dokonce ani z dovolání nevyplývá, že by takové řešení otázky procesního práva považoval za nesprávné. I v tomto případě svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu staví dovolatel pouze na polemice se skutkovými okolnostmi, z nichž odvolací soud ve své úvaze o neaplikování ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. vycházel.
Z dovolání tak nijak nevyplývá, proč a zda vůbec by se dovolací soud měl odchýlit od takového výkladu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého „přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s §142 odst. 3 o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným, a soudu je tak dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí. I za splnění předpokladů stanovených v hypotéze normy obsažené v §142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, jakož i tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Z dovolání nevyplývá, že by citovaný výklad ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. považoval dovolatel za nesprávný, a proč, nýbrž dovolatel pouze namítá, že jsou zde podle jeho názoru jiné či další skutkové okolnosti, než ze kterých odvolací soud ve své úvaze vycházel.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu