ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3300.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3300/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Sociální a zdravotní centrum Letiny s. r. o. , identifikační číslo osoby 635 04 502, se sídlem v Plzni, Zručská cesta 1949/8, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o nárocích z nesprávného úředního postupu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 172/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2016, č. j. 15 Co 8/2016-101, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala jednak určení, že tvrzení zveřejněná ve zprávě veřejné ochránkyně práv (dále jen „VOP“) zasáhla do její dobré pověsti, jednak požadovala na žalované písemnou omluvu a zaplacení částky 1 000 000 Kč. Uvedené nároky žalobkyně zakládala na nesprávném úředním postupu VOP, jenž měl spočívat ve zveřejnění zprávy o kontrole žalobkyní provozovaného zařízení.
Žalobkyně se v žalobě dovolávala místní příslušnosti soudu prvního stupně podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že „skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy, nastala v kontrolovaném zařízení žalobkyně na adrese B.“. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 6 C 172/2015-94, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle žalobkyně spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky místní příslušnosti soudu, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 1958/2014. Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která §j právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori , vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č.j. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
Žalobkyně v žalobě, jak bylo shora podáno, titul pro své nároky dovozovala ze samotného zveřejnění zprávy VOP a nikoliv z kontroly v zařízení žalobkyně, která měla přecházet vydání této zprávy. Žalobkyně v žalobě ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. neuváděla ani jiné skutečnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, které by mohly založit místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-jih.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, je nepřiléhavý, neboť Nejvyšší soud se v tomto usnesení zabýval otázkou rozsahu možnosti výběru místní příslušnosti dle §87 písm. b) o. s. ř. v souvislosti s řízením, v němž se rozhodovalo o nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení, a dospěl k závěru, že výběr je omezen pouze na soudy, které v řízení rozhodovaly v prvním stupni. Z toho je patrné, že se nejedná o shodnou situaci jako v nyní řešeném případě.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu