ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3720.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3720/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) R. O. , b) S. J. , c) R. J. , a d) M. J. , všech zastoupených Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, proti žalovanému R. J. , zastoupeného JUDr. Petrem Valdhansem, advokátem se sídlem v Brně, Mášova 18A, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 117/2008, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 399/2012-570, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 399/2012-570, se v jeho nákladových výrocích II. až IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2012, č. j. 32 C 117/2008-397, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem objektu bydlení V. stojící na pozemku p. č. 1307, pozemek – zastavěná plocha a nádvoří p. č. 1307 o výměře 294 m² a pozemek – ostatní plocha p. č. 1308 o výměře 167 m², vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B. – město na listu vlastnictví č. 528 pro obec B., okres B. a katastrální území V. (dále již „předmětné nemovitosti“), byla ke dni své smrti, tj. k 13. říjnu 2008, paní Z. J. (dále již „zůstavitelka“). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně specifikované náklady řízení a dále jsou povinni zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně společně a nerozdílně specifikované náklady řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 399/2012-570, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni své smrti zůstavitelka (výrok I.). Odvolací soud dále změnil nákladové výroky soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice – na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 2.325,- Kč a žalovaný částku 5.325,- Kč (výrok II.), a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice – na účet Krajského soudu v Brně na nákladech řízení částku 31.169,50 Kč a žalovaný částku 43.169,50 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným účastníkům, tj. žalobcům, odvolací soud odůvodnil tak, že považuje za spravedlivé, „aby náklady té které ze stran v řízení vzniklé, si každá z nich nesla ze svého. Okolnosti, které k takové úvaze soud vedly, vyplývají ze samotného předmětu sporu, kdy nepochybně ve snaze získat majetek po zemřelé paní Z. J., stavěli žalobci svůj návrh nejprve na tvrzení nepřijatelného, závadového až násilnického chování žalovaného vůči ní (přes závažná obvinění nicméně žádný z nich se sám babičky neujal), a teprve poté, kdy se věcí zabývala i PČR a v podstatě nic z jimi uváděného nebylo prokázáno, akcentovali neschopnost paní J. činit právní úkony; posouzení tohoto pak bylo odvislé především od šetření znalce. Výrok o nákladech řízení vůči státu – znalečném (Dr. Valové přiznána částka 10.650 Kč a VFN částka 86.339 Kč), opírá soud o ust. §148 odst. 1 o. s. ř. Na něm vynaložené náklady zavázal tu kterou stranu zaplatit rovným dílem, přičemž na straně žalobců v konečném verdiktu je suma ponížena o již zaplacenou zálohu…“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.
Žalobci podali prostřednictvím své advokátky včasné dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. výrokům II., III. a IV. V dovolání uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž hledisko přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vymezili tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“).
Žalobci tvrdí, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nedůvodně aplikoval §150 o. s. ř. a nepřiznal jim náhradu nákladů řízení, ač byli ve věci úspěšní. Konkrétně měl odvolací soud pochybit, resp. odchýlit se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve čtyřech níže uvedených oblastech, k nimž žalobci uplatnili následující právní argumentaci:
a) Použití §150 o. s. ř. má být výjimečným nástrojem, přičemž v procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla, tj. v tomto případě nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi, vykládat restriktivně. V této souvislosti odkazují dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013. Podle žalobců v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky, které by odůvodňovaly použití výjimky ze zásady úspěchu ve věci, resp. soud nedostatečně posoudil jednotlivé okolnosti případu.
b) Soud má posoudit všechny okolnosti konkrétní věci, přičemž je povinen posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků. Důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i žalovaného. V této souvislosti odkazují dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014. Odvolací soud podle nich vycházel jen ze svého subjektivního hodnocení rodinných vztahů, a to pouze za hodnocení zvláštního zřetele u jedné ze stran sporu. Mimo to, změna žalobních tvrzení žalobců nemohla mít vliv na přiznání náhrady nákladů. Žalobci v této souvislosti zmiňují i to, že odvolací soud se vůbec nezabýval samotnou výší nákladů řízení, jejichž nepřiznání „má významný dopad na majetkovou situaci žalobců“.
c) Odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil pouze jednou větou. V této souvislosti odkazují dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014.
d) Žalobcům nebyl dán v rámci odvolacího řízení prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuální aplikaci §150 o. s. ř. odvolacím soudem. V této souvislosti odkazují dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014.
Dovolatelé závěrem shrnuli, že nebyly dány podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. a odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě toho odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek tak, že náklady řízení jim budou přiznány, resp. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání žalobců písemně nevyjádřil.
Rovněž žalovaný podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž zpochybňuje některá skutková zjištění odvolacího soudu, a kterým se domáhá, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Předně žalovaný tvrdí, že již v průběhu odvolacího řízení podal písemné námitky k předloženému důkazu, ústavnímu znaleckému posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle žalovaného „zpětné určení psychického stavu posuzované, po její smrti a následně určení, zda tato byla k určitému dni schopna či neschopna jednat dle vlastní vůle, činit právní kroky a uvědomovat si dopad a význam svého jednání, je prakticky nemožné.“ Žalovaný dále zpochybňuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Švehlákovou (zpochybňuje zjištění obsažená v posudcích, i skutková zjištění, která z nich odvolací soud učinil). Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci. Ti ve svém vyjádření zejména poukázali na to, že dovolání žalovaného trpí formálními vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, resp. že dovolání je zjevně nepřípustné. Žalovaný pominul specifikovat právní otázku, která má být rozhodnuta v dovolacím řízení; jeho dovolání směřuje výhradně na otázky skutkové, přičemž zpochybňování skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že pokud jde o dovolání žalovaného, je třeba jej odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Žalovaný ve smyslu shora připomenuté právní úpravy upravující náležitosti dovolání ve svém dovolání vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, když svou dovolací argumentaci soustředil toliko na zpochybnění skutkového stavu, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, avšak který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Jinými slovy řečeno, nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Směřuje-li dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení.
V posuzované věci nelze ani dovodit, že by odvolací soud řešil – v rozsahu žalovaným uplatnění dovolací argumentace – otázku z oblasti procesního práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, anebo že by taková otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně, že taková procesní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší v dovolacím řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů odvolacím soudem, přičemž samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a s jiným možným výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím soudem je nesprávné.
Dovolání žalobců je naopak ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude dále rozvedeno - přípustné a je i důvodné.
Žalobci správně a důvodně odkazují mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 (in htttp://nsoud.cz), v němž dovolací soud s ohledem i na judikaturu Ústavního soudu vyložil, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele [z hlediska aplikace §150 o. s. ř. umožňující (zcela nebo zčásti) nepřiznání nákladů řízení], musí vycházet z posouzení všech konkrétních okolností věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníky.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud předmětné (v judikatuře dovolacího soudu ustálené) posouzení právně rozhodných okolností při aplikaci §150 o. s. ř. v písemném vyhotovení svého rozhodnutí nevyložil, jakkoliv dovolací soud nepochybuje o tom, že ve skutečnosti se i těmito hledisky odvolací soud (musel) zabývat. Jelikož však hodnocení případu z těchto hledisek odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil a tedy se těmito hledisky nezabýval, dovolacímu soudu nezbylo, než přisvědčit (v tomto směru) dovolací argumentaci dovolatelů a již z tohoto důvodu přistoupit ke kasaci dovoláním dotčených nákladových výroků rozhodnutí odvolacího soudu.
Neboť je dovolání přípustné, dovolací soud byl povinen přihlédnout i k jiným vadám odvolacího řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., a i v tomto směru musel přisvědčit dovolací argumentaci žalobců.
Jde jednak o pochybení odvolacího soudu, pokud účastníkům nevytvořil patřičný procesní prostor, aby se vyjádřili k odvolacím soudem zvažovanému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., a dále o absenci právně významných okolností vedoucích k aplikaci §150 o. s. ř. v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí o nákladech řízení.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených nákladových výrocích ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle odst. 2 věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu