ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3875.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3875/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj , se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovaným 1) J. K., a 2) P. K. , oběma zastoupeným Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2016, č. j. 20 Co 146/2015-272, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2016, č. j. 20 Co 146/2015-272, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 7 C 89/2012-123, určil, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem domu na pozemku p. č. 248/4 a pozemků p. č. 248/2 – orná půda a p. č. 248/4 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na listu vlastnictví č. 1045 pro obec a katastrální území Č. M. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 20 Co 146/2015-272, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
V předmětné věci se žalobce se domáhal určení, že žalovaný 2) je vlastníkem předmětných nemovitostí. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 2) je vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož smlouva o zajišťovacím převodu práva, uzavřená mezi žalovaným 2), jako převádějícím, a žalovaným 1), jako nabyvatelem, ze dne 23. ledna 2009, je absolutně neplatná, neboť neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, jelikož dospěl k závěru, že nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle odvolacího soudu mohl být žalobce úspěšný „jen za předpokladu, že za účastníky řízení označil všechny osoby, které z povahy věci účastníky tohoto řízení být museli. V případě žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí musí být účastníky všichni ti, kdo jsou jako vlastníci nemovitosti v katastru nemovitostí zapsání. Výrok, jímž se určuje vlastnické právo, je totiž závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by účastníkem nebyl ten, kdo je jako vlastník (spoluvlastník) v katastru nemovitostí zapsán, rozsudek určující vlastnické právo žalobce by se na něho nevztahoval a on by jím nebyl vázán. Výsledkem by pak byla duplicita zápisu vlastnického práva jak pro žalobce, tak pro žalobou opomenutou osobu dosud zapsanou v katastru nemovitostí v postavení vlastníka. Na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.“ Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 12. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009.
V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že při projednávání věci před odvolacím soudem vyšlo najevo, že jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána společnost MAKKKS reality s. r. o., identifikační číslo osoby 241 61 438, se sídlem v Praze, Urbánkova 3366/59. Tato společnost měla vystupovat na straně žalované, a pokud se tak nestalo, nemohlo být žalobě vyhověno právě pro nedostatek pasivní legitimace. Odvolací soud dále konstatoval, že „případný postup dle §107a o. s. ř. a jemu odpovídající poučení ze strany soudu nepřicházely v tomto konkrétním případě v úvahu, neboť, jak vyplývá z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě před zahájením řízení. Na takový stav se ust. §107a o. s. ř. o právním nástupnictví nevztahuje. Je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na právní skutečnosti, které nastaly po zahájení řízení. Věc konečně nebylo možné řešit ani cestou přistoupení účastníka či záměny účastníků ve smyslu §92 o. s. ř., jelikož toto ustanovení nelze v odvolacím řízení použít (§216 o. s. ř.). Žalobce ostatně ani takový postup nenavrhl. Okruh účastníků řízení je přitom plně v dispozici žalobce, a soud v tomto ohledu nemohl do koncipování žaloby žalobci nikterak zasahovat.“ Odvolací soud proto pro nedostatek legitimace na žalované straně a z něho pramenící nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel nejprve uvádí, že soud otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení posuzuje vždy ve vztahu ke skutkovým okolnostem, které žalobce vylíčí v žalobě (při tom odkazuje na R 120/56 a R 226/50). Dále svoji argumentaci rozvíjí tak, že je třeba rozlišovat mezi rozsudky deklaratorními a konstitutivními, přičemž odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, když u rozsudků deklaratorních má být rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti vznikla. Odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu řešil izolovaně, bez respektování konkrétních okolností daného případu. Naprosto odhlédl od dosavadního průběhu řízení, kdy se po dobu téměř čtyř let otázkou účastenství v řízení společnosti MAKKKS reality s. r. o. nezabýval, a to ani za té situace, kdy rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o přistoupení dalšího účastníka do řízení. Právě pro existenci totožného právního stavu byl postup odvolacího soudu, navíc kdy se jednalo ve věci samé již o druhé odvolací řízení, nepředvídatelný. V okamžiku, kdy odvolací soud rozhodoval, tj. ke dni 19. listopadu 2013, byla v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána společnost MAKKKS reality s. r. o. Zápis (vkladu) byl proveden dne 27. července 2012 s (právními) účinky vkladu ke dni 28. května 2012. S ohledem na úkony, které odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést, tj. zabývat se pouze existencí exekučního titulu, žalobce neměl důvod pochybovat o tom, že na straně žalované vystupují všechny subjekty, které zde vystupovat mají. Dovolatel považuje postup soudu za rozporný s principem právní jistoty a ve svém důsledku za kolidující s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/13. Dovolatel upozorňuje i na to, že mezi žalovanými, resp. společností MAKKKS reality s. r. o. nemohla být dána při převodech předmětných nemovitostí dobrá víra, jelikož se jedná o osoby blízké (propojené). Konečně dovolatel argumentuje, že náklady řízení byly odvolacím soudem stanoveny nesprávně. Domnívá se, že v případě určovací žaloby je třeba vycházet z tarifní hodnoty dle §9 odst. 3 písm. a), §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále již „advokátní tarif“). Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Poukazují na v judikatuře ustálený právní názor, že naléhavý právní zájem nemůže být dán, pokud žaloba o určení vlastnictví k nemovitým věcem nesměřuje proti všem osobám, které jsou zapsány v katastru nemovitostí. Důsledky nedostatku pasivní legitimace nese výhradně žalobce, nikoli žalovaní či soud samotný. Bylo a je věcí žalobce, aby si správně zjistil podstatné informace ohledně žalovaných, obzvláště pak v případě, jedná-li se o údaje dostupné ve veřejném seznamu a při účinnosti principu materiální publicity zápisu v katastru nemovitostí. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
I když dovolatel ne příliš formulačně precizním způsobem vymezil dovolací důvod, především však předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přesto z obsahu jeho podání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž za předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. označuje variantu, že odvolací soud se při posuzování právní otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na deklaraci předmětného věcně právního vztahu ve smyslu §80 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (není přitom rozhodující, zda dovolatel v dovolání správně odkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu).
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Potud jsou závěry odvolacího soudu, jak byly vyloženy v odůvodnění jeho (písemného vyhotovení) rozhodnutí, správné. Odvolací soud však při rozhodování pominul další v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor spočívající v tom, že jestliže žalobce podá proti vlastníku nemovitosti evidované v katastru nemovitostí žalobu týkající se této nemovitosti až poté, co žalovaný uzavřel s třetí osobou smlouvu o jejím převodu, ale dříve, než byl proveden na základě této smlouvy vklad vlastnického do katastru nemovitostí, jde o situaci, kdy po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a je tak možné vyhovět návrhu na realizaci procesního nástupnictví v důsledku singulární sukcese (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4144/2008, ze dne 27. listopadu 2008).
K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby navrhovatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (svého právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. O tom, že může takový návrh učinit, je soud povinen žalobce poučit za podmínek uvedených v §118a odst. 4 o. s. ř. Tuto povinnost má vždy, jestliže za řízení vyjde najevo (např. z výsledků dokazování), že nastala rozhodná právní skutečnost, mající z pohledu výsledku řízení vliv na aktivní nebo pasivní věcnou legitimaci. Je nepřípustné, aby soud zamítl žalobu s poukazem na nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který nastal po zahájení řízení (za řízení) v důsledku právní skutečnosti, aniž by žalobce nezastoupeného advokátem nebo notářem poučil o možnosti podat návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200ta. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 736).
Žalobce podal v dané věci žalobu dne 8. června 2012. Odvolací soud pak přistoupil ke změně (žalobě vyhovujícího) rozsudku soudu prvního stupně (toliko) při zjištění, že „společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě před zahájením řízení“ , aniž by v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozhodnutí vyložil, kdy konkrétně (kterého dne) byl povolen, resp. zapsán předmětný vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch uvedené společnosti. Pokud k povolení vkladu, resp. k jeho zapsání [k tomu srov. §38 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška)] došlo až poté, co žalobce v dané věci podal žalobu, pak se uplatní postup shora již zreferovaný v judikatuře dovolacího soudu.
Poněvadž odvolací soud v daném směru uvedené časové souvislosti nezkoumal (pominul je), nelze jeho rozhodnutí považovat za správné, a dovolacímu soudu nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu podle druhého odstavce věty prvního téhož zákonného ustanovení vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu