ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4918.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4918/2017-369
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem, v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj , se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovaným 1) MAKKKS reality s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Urbánkova 17, identifikační číslo osoby 241 61 438, a 2) P. K. , zastoupenému Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 146/2015-345, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 146/2015-345, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 7 C 89/2012-58, určil, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem domu v Č. M. na pozemku v katastrálním území Č. M., jakož i pozemků v témže katastrálním území (dále též „předmětné nemovitosti“).
Při rozhodování soud prvního stupně vycházel též z výpisu z katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Č. M. (na č. l. 6 procesního spisu), z něhož vyplývá, že k zajištění specifikovaných daňových pohledávek označeného správce daně byla na předmětných nemovitostech zřízena soudcovská zástavní práva, a to podle označených rozhodnutí exekučního soudu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci (správci daně) svědčí ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného 2), proti kterému uplatňuje vykonatelné pohledávky přiznané výkazem daňových nedoplatků, který je exekučním titulem. Žalobce se nezbytně potřebuje domoci určení vlastnictví žalovaného 2) k předmětným nemovitostem, aby mohla být nařízena exekuce. Za situace, kdy předmětná smlouva o zajištění závazku převodem práva, která byla uzavřena mezi žalovaným 1) jako věřitelem a žalovaným 2) jako dlužníkem a vlastníkem nemovitostí, byla nalézacím soudem shledána absolutně neplatnou ve smyslu §39 obč. zák., bylo podané žalobě vyhověno.
Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92, shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud k vydání kasačního usnesení přistoupil z důvodu, že „nepovažuje závěr okresního soudu o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva na straně žalobce za dostatečně zdůvodněný. Z rozhodnutí okresního soudu totiž neplyne, na základě jaké právní skutečnosti tento naléhavý právní zájem okresní soud dovodil.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vyložil, že podle jeho názoru „by bylo možné u žalobce dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jen pokud by žalobce prokázal, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající ze způsobilého exekučního titulu. Takovým titulem je obecně výkaz nedoplatků, potvrzení o osobním stavu daňovém účtu již nikoli (§151, §176 odst. 1 písm. a/ zák. č. 280/2009 Sb.).“
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č. j. 7 C 89/2012-123, podané žalobě o určení, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, opět vyhověl, a dále rozhodl o náhradě dosavadních nákladů řízení. Meritorní výrok odůvodnil s tím, že: „žalobce v řízení prokázal, že vůči žalovanému disponuje vykonatelným výkazem nedoplatků č. 1370323/14/2712-24800-608600 (i když se tato pohledávka týká jen příslušenství), tedy exekučním titulem, který mu přiznává právo na zaplacení 105.355,- Kč, a které druhý žalovaný dle svého tvrzení dosud neuhradil, má žalobce na daném určení vlastnického práva svědčící ve prospěch druhého žalovaného k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem, když smlouva o zajištění závazku převodem práva ze dne 23. 1. 2009, kterou druhý žalovaný převedl své nemovitosti na prvního žalovaného, je absolutně neplatná (§39 obč. zákoníku). Tudíž se první žalovaný nemohl na základě této smlouvy stát vlastníkem předmětných nemovitostí. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, v němž poukazovali na nedostatečně prokázaný naléhavý právní zájem žalobcem, kdy odkazovali jednak na spornost daňového dluhu žalovaného 2), od něhož se odvíjí příslušenství zachycené v doložených výkazech nedoplatků, a dále na skutečnost, že správce daně pokaždé, sestavil-li aktuální výkaz nedoplatků a žalovaný 2) jej uhradil, dokládal další, starší výkazy nedoplatků, popřípadě vydal výkaz nový, ačkoliv byl vždy po uhrazení některého z nich ujištěn, že již správci daně nic nedluží.
Odvolací soud následně podal Ústavnímu soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) návrh na zrušení §176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a odvolací řízení usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. 20 Co 146/2015-226, přerušil (do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu o podaném návrhu odvolacího soudu).
Odvolací soud v úvodní části odůvodnění svého návrhu na zrušení §176 odst. 1 písm. a) daňového řádu (stanovícího, že exekučním titulem, je výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní) vyložil, že: „Při řešení věci, konkrétně při posuzování naléhavého právního zájmu žalobce, musí krajský soud použít ust. §176 odst. 1 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb....“
Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. Pl. ÚS 27/15, byl návrh odvolacího soudu na zrušení §176 odst. 1 písm. a) daňového řádu, odmítnut.
Podstatná pro tuto právní věc je okolnost, že Ústavní soud – s přihlédnutím k obsahu shora uvedeného kasačního usnesení odvolacího soudu – v odůvodnění svého usnesení mj. konstatoval, že: „Naléhavý právní zájem je v tomto řízení v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím rozsudku (míněno v usnesení) prokazován výhradně výkazy nedoplatků.“
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 20 Co 146/2015-272, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil také tím, že v odvolacím řízení vyšlo najevo, že jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána společnost MAKKKS reality s. r. o., identifikační číslo osoby 241 61 438, se sídlem v Praze, Urbánkova 3366/59. Tato společnost měla vystupovat na straně žalované, a pokud se tak nestalo, nemohlo být žalobě vyhověno právě pro nedostatek pasivní legitimace. Odvolací soud dále konstatoval, že: „případný postup dle §107a o. s. ř. a jemu odpovídající poučení ze strany soudu nepřicházely v tomto konkrétním případě v úvahu, neboť, jak vyplývá z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě před zahájením řízení. Na takový stav se ust. §107a o. s. ř. o právním nástupnictví nevztahuje. Je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na právní skutečnosti, které nastaly po zahájení řízení. Věc konečně nebylo možné řešit ani cestou přistoupení účastníka či záměny účastníků ve smyslu §92 o. s. ř., jelikož toto ustanovení nelze v odvolacím řízení použít (§216 o. s. ř.). Žalobce ostatně ani takový postup nenavrhl. Okruh účastníků řízení je přitom plně v dispozici žalobce, a soud v tomto ohledu nemohl do koncipování žaloby žalobci nikterak zasahovat.“ Odvolací soud proto pro nedostatek legitimace na žalované straně a z něho pramenící nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3875/2016, shora uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí vyložil (ve stručnosti shrnuto), že podmínky pro postup podle §107a odst. 1, 2 o. s. ř. jsou splněny i tehdy, dojde-li k převodu nemovitosti dotčené určovací žalobou podle smlouvy uzavřené ještě před zahájením soudního řízení, na základě které byl povolen vklad do katastru nemovitostí až po podání žaloby, avšak s právními účinky k datu před podáním žaloby. Žalobce ovšem podal v dané věci žalobu dne 8. června 2012, přičemž odvolací soud přistoupil ke změně (žalobě vyhovujícího) rozsudku soudu prvního stupně (tak, že určovací žalobu zamítl) při zjištění, že „společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě před zahájením řízení“ , aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, kdy konkrétně (kterého dne) byl povolen, respektive zapsán předmětný vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Neboť odvolací soud – s ohledem na právní názor dovolacího soudu shora – nezkoumal v předmětném směru časové souvislosti (podání žaloby a právní účinky povolení vkladu vlastnického práva), rozhodnutí odvolacího soudu nebylo shledáno věcně správným a dovolací soud proto přistoupil k jeho kasaci.
Odvolací soud poté k návrhu žalobce usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j. 20 Co 146/2015-331, připustil, aby do řízení vstoupil na místo žalovaného 1) - MAKKKS reality, s. r. o., neboť bylo zjištěno, že tento subjekt se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 28. května 2012 (poznámka dovolacího soudu: jak bylo odvolacím soudem reflektováno mj. z výpisu z obchodního rejstříku na č. l. 220, žalovaný 2) P. K. byl v předmětné době jednatelem MAKKKS s. r. o., tj. nyní žalovaného 1/), kdy právní účinky vkladu podle této smlouvy vznikly ke dni 28. května 2012.
Následně odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 146/2015-345, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Oproti svému prvně vydanému rozsudku odvolací soud nyní své meritorní rozhodnutí založil na závěru, že: „Žalobce v průběhu řízení uvedl, že mu k nemovitostem, jichž se požadované určení vlastnického práva týká, svědčí soudcovské zástavní právo, a to i pro pohledávku z výkazu nedoplatků 1370323/14/2712-24800-608600 ve výši 105.355,- Kč. Pohledávka na tomto výkazu nedoplatků představuje úroky z prodlení vážící se ke dvěma jiným výkazům nedoplatků (23878/08/254970/2080 a 23877/08/254970/2080) v celkové výši 350.505,- Kč. Soudcovské zástavní právo nařízené podle výkazů nedoplatků 23878/08/254970/2080 a 23877/08/254970/2080 pro celkovou pohledávku 350.505,- Kč (poznámka dovolacího soudu: k tomu srov. např. výpis z katastru nemovitostí ze samého počátku sporu na č. l. 6 ze dne 18. června 2012, který měl k dispozici odvolací soud již v době vydání svého shora označeného kasačního usnesení) se proto ve smyslu §155 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb....vztahuje i na pohledávku z výkazu nedoplatků 1370323/14/2712-24800-608600 ve výši 105.355,- Kč jako na příslušenství (úroky z prodlení) pohledávky 350.505,- Kč.“
Za této situace odvolací soud uzavřel, že bylo-li pro pohledávku z označeného výkazu nedoplatků ve výši 105.355,- Kč ve prospěch žalobce zřízeno na předmětných nemovitostech soudcovské zástavní právo, může se žalobce domáhat uspokojení této své pohledávky exekučně, formou prodeje uvedených nemovitostí, a to nejen proti daňovému dlužníkovi, ale i proti každému pozdějšímu vlastníkovi, který je od něho, případně od jeho právních nástupců smluvně nabyl (§338d odst. 2 o. s. ř.). Podle odvolacího soudu „Měl-li tedy žalobcem deklarovaný právní zájem na požadovaném určení spočívat v tom, že toto určení představuje podmínku, za níž se žalobce může domoci uspokojení své pohledávky prodejem nemovitostí, jde o nesprávné právní hodnocení věci, kterému soud nemohl na základě výše uvedených úvah přisvědčit. Žalobce naopak může bez dalšího svou pohledávku uspokojit exekučním prodejem těchto nemovitostí, a proto nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.“ Jiný výkaz nedoplatků nemohl nic změnit na uvedeném závěru, jelikož pohledávka z označeného výkazu nedoplatků zanikla zaplacením. Další označený výkaz nedoplatků žalobce pouze ve svém podání tvrdil, avšak jej nepředložil. Konečně ani označený výkaz nedoplatků na částku 1.693.046,83 Kč nemohl přivodit potvrzení prvoinstančního rozhodnutí, neboť z ničeho nebylo možné vyvodit, že by se tento výkaz nedoplatků (navíc předložený až v odvolacím řízení) měl stát základem uplatněného nároku.
Závěrem odvolací soud uvedl, že považuje za „nepřiměřené, aby k úhradě daňového dluhu žalovaného 2), který ve vztahu k výkazu nedoplatků 1370323/14/2712-24800-608600 činí v současné době přibližně 70.000,- Kč, bylo použito nemovitostí v hodnotě přesahující 2.000.000,- Kč. Takový postup se jeví odvolacímu soudu jako neekonomický a vůči žalovanému 2) daňovému dlužníku příliš tvrdý. Dluh může být uhrazen šetrnějším způsobem, např. formou srážek ze mzdy (§47 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.)“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že dovolací důvod spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce aplikace §80 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobce spatřuje v tom, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu týkající se aplikace §80 o. s. ř.). Stran předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání také vyložil, že: „Pro případ, že Nejvyšší soud ČR dovodí, že dovoláním dotčený případ je odlišný od případů dosud řešených, pak má žalobce v situaci, kdy je žalobce zároveň zástavním věřitelem a dle příslušných zákonných ustanovení musí při vymáhání pohledávky postupovat v souladu s principem přiměřenosti (hrozí prodej zástavy, která je již ve vlastnictví třetí osoby), za jednoznačné, že se ohledně jeho naléhavého právního zájmu jedná o situaci Nejvyšším soudem ČR dosud neřešenou. Právě tato skutečnost pak zakládá přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolací argumentaci žalobce nelze upřít jisté opodstatnění, a to z důvodů dále vyložených; dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 16885/10 (in http://nalus.usoud.cz ) vyložil, že odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, v předchozím kasačním usnesení, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, může představovat změnu v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.
Ústavní soud tento právní názor vyložil v nálezu, který je třeba ve smyslu závaznosti precedenční judikatury Ústavního soudu, s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, aplikovat ve skutkově obdobných věcech.
Uvedený právní názor Ústavního soudu o vázanosti odvolacího soudu jím vydaným kasačním rozhodnutím je uplatnitelný i v posuzované věci.
Jak již shora bylo z obsahu procesního spisu zreferováno, odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92 - za procesního stavu, kdy spisový materiál, z nějž při rozhodování odvolací soud vycházel, obsahoval též předmětný výpis z katastru nemovitostí, z něhož se podávala také informace o existenci zřízený soudcovských zástavních práv na předmětných nemovitostech k zajištění daňových pohledávek žalobce – zaujal právní názor, že: „by bylo možné u žalobce dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jen pokud by žalobce prokázal, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající ze způsobilého exekučního titulu. Takovým titulem je obecně výkaz nedoplatků, potvrzení o osobním stavu daňovém účtu již nikoli (§151, §176 odst. 1 písm. a/ zák. č. 280/2009 Sb.).“
Odvolací soud tedy za daných poměrů vyložil právní názor, že pokud žalobce prokáže, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající z exekučního titulu, bude tím – s přihlédnutím k daným okolnostem případu – osvědčen žalobcův naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku.
V tomto směru také soud prvního stupně verifikoval právně rozhodné skutečnosti, aniž by se mu ze strany odvolacího soudu dostalo jakékoliv právní signalizace, že pro případ existence zřízeného soudcovského zástavního práva pro zajištění daňových pohledávek žalobce úvahy o naléhavém právním zájmu žalobce na soudní deklaraci vlastnictví žalovaného 2) k předmětnému nemovitému majetku zcela odpadají (pro důvody, které teprve za několik let, navíc po řízení před Ústavním soudem o návrhu na zrušení předmětné části paragrafu daňového řádu, odvolací soud vyložil v nyní dovoláním napadeném rozsudku).
Příčilo by se zásadám právního státu i spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování i vázanosti (vyššího) soudu jeho vlastním názorem při neměnném skutkovém základu, mělo-li by za takových okolností docházet k právně kvalifikačním výkyvům a nepředvídatelným názorovým proměnám. Jinými slovy řečeno, podobné právně aplikační zvraty při totožném skutkovém základu věci ve své podstatě zeslabují jednu ze základních justičních esencí - předvídatelnost soudního rozhodování, která je zase jedním z nosných kamenů principu právní jistoty. Takové interpretační a aplikační výkyvy v soudním rozhodování přinášejí právní nejistotu, zakládají (z pohledu vnímání rozhodování téhož soudu) nepřehlednost a vytvářejí prostředí, v němž lze jen stěží dosáhnout spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků.
Již z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu obstát nemůže.
Soudní praxe v poměrech dosavadní civilní právní úpravy neomezovala právo dovolat se neplatnosti právního úkonu pouze na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob (a tedy i případně v postavení věřitelů) dovolat se neplatnosti právního úkonu (např. vůči jednajícímu dlužníkovi s třetí osobou) podmiňuje příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006, nebo ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, in http://www.nsoud.cz ) .
Kromě toho sama okolnost existence zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech původně vlastněných dlužníkem (který je posléze převedl na třetí osobu) k zajištění pohledávky věřitele nemusí bez dalšího, jak kategoricky vyložil odvolací soud v napadeném rozsudku, vytěsnit naléhavý právní zájem žalujícího věřitele na určení, že žalovaný dlužník je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku. Odvolací soud žádné srovnání právních režimů (vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním právem je dlužník vs. vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním právem je osoba odlišná od dlužníka, to vše s ohledem na zájmy dovolatele) neprovedl, přičemž lze si představit různé právní situace (např. i s insolvenčními konsekvencemi), které ve svém důsledku mohou fakticky (byť i třeba procesně, avšak ve své konečné fázi do určité míry negativně) ztěžovat postavení věřitele, pro kterého je uvedení právního postavení žalovaného 2) k předmětnému nemovitému majetku do souladu se stavem katastrálním zcela výhodnější právní pozicí z pohledu vztahu věřitel - dlužník.
V této souvislosti je nepatřičné posuzovat dosah případného vedení exekuce na nemovitý majetek s ohledem na aktuálně existující pohledávku žalujícího věřitele vůči žalovanému dlužníkovi, který v mezidobí přistoupil k předmětné věcně právní dispozici (navíc zatížené vadou způsobující neplatnost jím učiněného právního úkonu), neboť toliko exekuční soud je legitimován, při naplnění předmětných procesních podmínek, otázky tohoto (či podobného) typu řešit ve vykonávacím či exekučním řízení. Proto výhrady, které odvolací soud vyložil v rámci druhého odstavce na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, jsou bezpředmětné.
Lze pak souhlasit (jako s právně relevantní) dovolací argumentací žalobce v tom směru (opět ve stručnosti shrnuto), že jsou-li zde pochybnosti o platnosti nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku (otázka nabytí vlastnického práva od nevlastníka z pohledu: daňový dlužník A převedl neplatně nemovitosti na B, který se nemohl stát jejich vlastníkem a proto ani nemohl platně dále převést vlastnické právo k nim na C, nynějšího katastrálního „vlastníka“), je již z tohoto důvodu osvědčen žalobcův naléhavý právní zájem na podání předmětné určovací žaloby. Otázka zpochybnění vlastnictví C k předmětnému nemovitému majetku totiž zcela jistě vystavuje žalobce do nejisté právní pozice (poměřováno z hlediska efektivity uspokojování jeho vymahatelné pohledávky), na rozdíl od právní situace, kdy v občanském soudním řízení je pravomocně vyřešena otázka vlastnického práva dlužníka k předmětným nemovitostem, a žalovaný dlužník v katastru nemovitosti opět (v souladu s právem) figuruje jako vlastník těchto nemovitostí.
V posuzovaném případě je ovšem primární právní názor odvolacího soudu vyložený v jeho předchozím kasačním usnesení, který musí i sám odvolací soud pro shora již vyloženou ústavně právní optiku a neměnnost skutkového základu věci respektovat.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu