ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5024.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5024/2017-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. Z. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 81/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 51 Co 324/2016-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 100 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3839/12.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 C 81/2014-44, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč (výrok I) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána odpovědnost státu za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť zde není existence odpovědnostního titulu, a to jak nezákonného rozhodnutí, tak ani nesprávného úředního postupu. Žalobce po odvolacím soudu požaduje, aby porovnal odůvodnění jeho ústavní stížnosti a rozhodnutí Ústavního soudu, s nímž není spokojen. Takové porovnání by však de facto bylo přezkoumání rozhodnutí Ústavního soudu, k němuž však, jak správně uvedl již soud prvního stupně, není obecný soud v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. oprávněn.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 [povinné zastoupení advokátem; pozn. dovolacího soudu], se nepřihlíží (odstavec 5).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Dovolatel pouze uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání. Nakonec požádal, aby mu soud prvního stupně ustanovil pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů. Této žádosti soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 25 C 81/2014-66, nevyhověl. Dle Nejvyššího soudu je však dovolatel zastoupen advokátem JUDr. Davidem Mášou, jehož prostřednictvím i podal samotné dovolání, a to na základě plné moci ze dne 25. 10. 2012 (č. l. 7), z jejíhož obsahu („Advokát je oprávněn ve věci podat žádost o náhradu škody, případně žalobu, zastupovat mne v daných řízeních, činit veškeré hmotněprávní i procesní úkony, a to včetně řízení u Ústavního soudu.“) nepochybně vyplývá, že plná moc nemá zaniknout právní mocí rozhodnutí, kterým se řízení končí (§28 odst. 6 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu