ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5067.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5067/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. Z. P., zastoupeného JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 310/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 58 Co 107/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 28 C 310/2012-119, uložil žalované zaplatit žalobci částku 241 741 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 757 660 Kč s příslušenstvím (výrok II) a co do částky 90 166 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí zastavil odvolací řízení v rozsahu vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k zamítajícímu výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně částky 398 335 Kč s příslušenstvím, co do částky 359 325 Kč s příslušenstvím jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, jímž byl co do částky 398 335 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1 2013 do 31. 12 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka promlčení části nároku žalobce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v případě rozšíření žalobcova nároku (co do jeho výše) o novou část dochází ke stavení promlčecí lhůty okamžikem uplatnění této nové části u soudu; rozšířil-li žalobce svůj nárok až po uplynutí promlčecí lhůty, došlo v této části k jeho promlčení. Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které ke stavení promlčecí lhůty dochází pouze v tom rozsahu (výši), v jakém byl nárok uplatněn u soudu. Je-li žaloba následně rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74 (uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR v roce 1986, str. 774), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005 (uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008).
Namítal-li žalobce rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, dovolací soud k tomu uvádí, že v rozhodované věci nešlo o uvalení „nesplnitelného důkazního břemene“ na žalobce, nýbrž o to, že znalec ustanovený soudem vyčíslil škodu v jiné (vyšší) výši, než tak učinil soudní znalec z oboru ekonomika, který zpracoval znalecký posudek pro žalobce před zahájením řízení. Žalobci přitom nic nebránilo uplatnit nárok ve vyšší výši, než vyplývalo z posudku, který si sám objednal; případné riziko takového postupu zákon kompenzuje zvláštní úpravou práva na náhradu nákladů řízení (srov. §142 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípadný je rovněž odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, jenž se týká otázky mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tedy rozhodnutí svou podstatou konstitutivního, které soud vydává v mezích soudcovského uvážení. To však není případ projednávané věci, ve které soud rozhoduje rozsudkem deklaratorním o nároku na náhradu (majetkové) škody.
Dovolací soud konečně podotýká, že závěry, které vyslovil v rozsudku ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1141/2001, na nějž žalobce v dovolání odkazuje, na řešený případ nedopadají, neboť se vztahují k řízením, ve kterých soud rozhoduje o vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., což není případ projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu