ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5120.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5120/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně N. H. , zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 217/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 23 Co 188/2016-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) domáhala zaplacení částky 2 894 190 Kč jako náhrady škody za nezákonné trestní stíhání vedené posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2010.
Žalobkyně tvrdila, že byla dne 5. 4. 2006 obviněna ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a trestného činu účasti na zločinném spolčení. Rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 byla zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutky, které jí byly kladeny za vinu, spáchala. Škoda měla spočívat ve ztrátě společnosti PENA beauty, s. r. o. (dříve Pena Oil, spol. s r. o.), jejíž byla žalobkyně od roku 2003 jednatelkou a zároveň společnicí. Společnost vykazovala v roce 2003 zisk ve výši 2 643 766,73 Kč a v roce 2005 ve výši 350 516,98 Kč. Žalobkyně vložila formou půjček do společnosti osobní vklady. Společnost se dostala do ztrát v následujících letech, což žalobkyně připisovala zahájenému a medializovanému trestnímu stíhání. Od roku 2010 žalobkyně rozprodávala majetek společnosti a i po tomto rozprodeji majetku zůstaly neuhrazeny půjčky žalobkyně vůči společnosti v celkové výši 2 643 651 Kč. Žalobkyně byla nucena prodat nemovitost – mezonetový byt za hodnotu cca 1 780 000 Kč a tuto částku použila na krytí dluhů společnosti. Tím se žalobkyni zmenšil majetek o 4 423 651 Kč.
Soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 2 894 190 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II.).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).
Podle odvolacího soudu předpokladem odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“) je nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost. Všechny předpoklady musí být naplněny současně. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale tato příčinná souvislost musí být postavena najisto.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby, došlo tak k vydání nezákonného rozhodnutí, za které je považováno usnesení o zahájení trestního stíhání. Byl tedy naplněn první ze tří předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Žalobkyně však neprokázala, že jí v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda. Žalobkyně tvrdila, že škoda jí vznikla tím, že byla nucena společnosti, v níž byla společníkem i jednatelem, půjčovat finanční prostředky, neboť v důsledku zahájení trestního stíhání došlo k rozsáhlému a negativnímu zásahu do předmětu podnikání. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně půjčovala své společnosti finanční prostředky i před zahájením trestního stíhání a nikdy se nepokusila je získat od společnosti zpět. Nelze proto dospět k závěru, že žalobkyni skutečně vznikla škoda. V řízení pak nebylo prokázáno, že právě v důsledku trestního stíhání byla existence společnosti ohrožena a že půjčky vložené žalobkyní do společnosti byly jediným možným způsobem, jak zajistit kontinuitu podnikání. Finanční problémy společnosti byly způsobeny druhotnou platební neschopností, tedy skutečností, která nijak nesouvisela s trestním stíháním žalobkyně. V takovém případě není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně by tato právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Dovolatelka přitom žádnou takovou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. spisovou značkou rozhodnutí) a v ní přijaté řešení právní otázky neoznačuje. Tímto tedy dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle dovolatelky je onou (patrně v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou) právní otázkou, „zda má vliv na posouzení … vzniku škody skutečnost, že žalobkyně půjčila finanční prostředky společnosti, kterou fakticky ovládala, i před zahájením trestního stíhání osoby žalobkyně, kdy vykazovala společnost zisk, a dále, zda má vliv na posouzení otázky vzniku škody skutečnost, že fyzická osoba, která hradila půjčku věřiteli namísto společnosti, se nedomáhala regresu po společnosti, i přes to, že se jednalo o pohledávku nedobytnou, respektive, zda prodej nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, žalobkyně, za účelem uspokojení pohledávky věřitele vůči společnosti, jejímž jednatelem a společníkem je tato fyzická osoba, představuje majetkovou škodu fyzické osoby, za podmínky, že tato fyzická osoba nevymáhá uhrazenou částku věřiteli po společnosti, která nevlastní žádný movitý či nemovitý majetek“.
Uvedená otázka týkající se posouzení vzniku škody přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí spočívá především na skutkovém závěru, že mezi trestním stíháním žalobkyně a tvrzenou škodou nebyla prokázána příčinná souvislost, která je vedle odpovědnostního titulu a škody nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu. Tudíž ani odlišný závěr o vzniku škody by žalobkyni nemohl přivodit příznivější rozhodnutí.
Z obsahu dovolání sice lze dovodit i nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o neprokázání příčinné souvislosti, právní posouzení příčinné souvislosti však dovolatelka nenapadá.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Soudy posuzovaly existenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobkyně a tvrzenou škodou (proti tomuto dovolatelka nic nenamítá), avšak odvolací soud konstatoval, že žalobkyně přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, důkazní břemeno ve sporu neunesla.
Skutková zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (§241a odst. 1 ve spojení s §242 odst. 3 věta první o. s. ř.
To samozřejmě nevylučuje, že „[n]esprávné právní posouzení … může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání“ (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Žádnou takovou otázku procesního práva a k ní se vztahující stávající judikaturu dovolatelka nevymezuje. Ostatně ani z podaného dovolání nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jejichž prokázání by nutně muselo vést k závěru o existenci příčinné souvislosti.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu