ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5425.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5425/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) M. M. a b) H. V. , obou právně zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České televizi , IČ 00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na Hřebenech II 1132/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 98/2015, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 22 Co 128/2016-83, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali proti žalované omluvy za tvrzený zásah do svých osobnostních práv, kterého se žalovaná měla dopustit dne 31. května 2015 odvysíláním reportáže s názvem „Spor o miliony. Helena, Marta a Vašek po 50ti letech“ (dále jen „reportáž“). Dále požadovali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit ze svých webových stránek obrazovozvukový záznam Reportáže. Domáhali se též relutární satisfakce 500.000 Kč ve prospěch žalobce a) a téže částky pro žalobkyni b).
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 16 C 98/2015-50, žalobu zamítl. Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč.
Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a čl. 10 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a dovodil, že žalovaná se v žalobě popsaným a v průběhu řízení prokázaným jednáním nedopustila žádného zásahu do osobnostních práv žalobců. Uvedl, že žalobci jsou veřejně známými osobami, které se odlišují od osob, které stojí zcela mimo veřejný sektor a že tedy měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných médií, či původců těchto výroků. Pokud jde o obsah Reportáže, soud prvního stupně uzavřel, že sice obsahuje určitá zjednodušení, avšak nikoli taková, která by zkreslovala podstatu podané informace o sporu, který vedla Agentura MM Praha, s.r.o., jejímž jediným společníkem byla žalobkyně b), proti M. K..
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 22 Co 128/2016-83, rozsudek soudu prvního soudu podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) v zamítavých výrocích ve věci samé potvrdil, částečně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci a) a b) jsou povinni částku ve výši 600,- Kč zaplatit žalované rovným dílem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba je nedůvodná. Pokud Reportáž vyznívá i tak, že spor s M. K. vedla osobně žalobkyně b), nejde o nepravdu, nýbrž o přípustné zjednodušení. I další nepřesnosti jsou v mezích judikaturou připuštěného zjednodušení, popř. bez dopadu do osobnostní sféry žalobců, navíc Reportáž sama nepřesnosti i později upřesňuje. K odvolací námitce žalobců nevypořádání se s porušením veřejnoprávních povinností a etiky, odvolací soud uvedl, že není důvodná, neboť i pokud by snad došlo k jejich porušení, což se z ničeho nejeví, není to pro žalobou nedůvodně uplatněné nároky z titulu ochrany osobnosti podstatné, neboť zde není shledán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu napadli v plném rozsahu žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 25. srpna 2016 dovoláním. Přípustnost dovolání odvozují z ustanovení §237 o.s.ř., neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uvádějí podle §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Domnívají se, že soudy obou stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 25. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 861/2005, nebo také s rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 524/2011, posoudily otázku přípustnosti zjednodušení informace, když podle jejich názoru celkové vyznění Reportáže neodpovídalo pravdě, zejména informace v ní obsažené nebyly srozumitelné pro širokou veřejnost.
Podle dovolatelů dovolacím soudem doposud nebyla řešena otázka přípustnosti zjednodušení v rámci vysílání zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize, která by měla být posuzována přísněji.
Za otázku posouzenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp., která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, považují také to, zda v posuzované věci nebyla bezdůvodně dána přednost právu na informace před právem na ochranu osobnosti.
Konečně poukazují na to, že soudy neprovedly test proporcionality.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Po zjištění, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje . Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatelé sice ohlašují rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda v posuzované věci šlo o přípustnou novinářskou zkratku, citují v této souvislosti dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale fakticky neuvádějí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor současně konkretizovaly; v podstatě pouze zpochybňují závěr soudů obou stupňů, že o přípustné zjednodušení šlo. Tato výtka však nenaplňuje charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Ani otázka míry přípustnosti zjednodušení v rámci vysílání zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize nemůže založit přípustnost dovolání, když dovolatelé přehlížejí skutečnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud správně konstatoval, totiž že pokud nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, není to pro posouzení věci podstatné, nehledě k tomu, že porušení veřejnoprávních povinností a etiky žalovanou se z ničeho nejeví.
Formulace další otázky, kterou dovolatelé „alternativně“ přiřazují pod dvě možné podmínky přípustnosti dovolání, a to že byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. nebyla doposud dovolacím soudem řešena, nevyhovuje podmínkám přípustnosti dovolání vyloženým shora.
V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neprovedl tzv. test proporcionality, protože uvedený postup přichází v úvahu pouze za předpokladu, že došlo k uveřejnění nepravdivé informace a tedy k zásahu do osobnostních práv. V posuzované věci však soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že k zásahu do osobnostních práv žalobců ze strany žalované nedošlo.
Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je vadné, neboť žalobci ve vztahu k těmto výrokům neuplatňují žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírají žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). V posuzovaném případě navíc dovolání proti těmto výrokům není ani objektivně přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v obou případech nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu