ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5474.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5474/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 294 582 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 121/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, č. j. 28 Co 396/2016-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 2 294 582 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody za nesprávný úřední postup Okresního soudu v Olomouci, který nesprávně vyznačil na svém nepravomocném rozsudku pro uznání ze dne 17. 8. 2010, č. j. 19 C 238/2010-15, doložku právní moci a vykonatelnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 14 C 121/2015-112, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 28 Co 396/2016-125, odvolání žalobce pro vady odmítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud podle
§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání, není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné. Není přitom rozhodné, zda odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl podle §218 o. s. ř. pro nedostatek subjektivní nebo objektivní přípustnosti, podle
§218a o. s. ř. pro opožděnost nebo podle §211 o. s. ř. a §43 odst. 2 o. s. ř. pro vady odvolání (shodně DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816).
Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 118/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu