ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5497.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5497/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. Č. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 39/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 13 Co 17/2014-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 27. 6. 2012, č. j. 13 C 39/2012-17, rozhodl tak, že se žaloba ze dne 9. 1. 2012 v souladu s ust. §43 odst. 2 věta první o. s. ř. z důvodu neodstranění vad žaloby dle pokynů soudu obsažených v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2012, č. j. 13 C 39/2012-3, v tam určené lhůtě 10 dnů počítané od doručení usnesení, kteréžto bylo žalované doručeno dne 30. 5. 2012, odmítá (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), a žádný z účastníků nemá v souladu s ust. §146 odst. 3 o. s. ř. a contrario právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně). K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2014, č. j. 13 Co 17/2014-84, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil České republice – Ministerstvu spravedlnosti vydat zadostiučinění za porušení povinnosti Exekutorského úřadu v Klatovech provést nařízenou exekuci v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 15. 3. 2012 vyzval žalobce k doplnění žaloby o náležitosti uvedené v §79 odst. 1, 2 o. s. ř. a poučil žalobce o tom, jaké náležitosti musí jeho podání obsahovat. Náležitosti žaloby upravuje §79 o. s. ř., kdy mimo jiné musí být v žalobě vylíčeny rozhodné skutečnosti a musí být zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Žalobní petit musí být formulován tak, aby po jeho převzetí do výroku rozsudku, byl tento materiálně vykonatelný. Ze žaloby a jejího doplnění je zřejmé, že se žalobce domáhá po žalované přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem JUDr. Miky, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Klatovech, který byl v usnesení o nařízení exekuce pověřen jejím provedením. Exekučním příkazem z 20. 3. 2006, č. j. 120 EX 1710/2008 byly postiženy movité věci povinného (žalobce) k vymožení pravomocně přiznané pohledávky VZP ČR za žalobcem. Dosud však soudní exekutor, aniž by žalobci sdělil důvod, nesepsal žádnou movitou věc povinného. Řízení o provedení exekuce je tedy postiženo průtahy ze strany exekutora. Žalobce však v žalobě neuvádí žádnou částku, která by mu měla být jako přiměřené zadostiučinění přiznána. V doplnění žaloby pak žalobce výslovně uvádí, že se nedomáhá zadostiučinění ve finanční podobě, aniž by však uvedl, o čem má soud rozhodnout. Za tohoto stavu je žaloba neprojednatelnou pro naprostou absenci žalobního petitu, což je zásadním nedostatkem, pro který nelze v řízení pokračovat.
Podáním, jež bylo dáno k poštovní přepravě dne 10. 3. 2014, žalobce brojí proti výše zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 13 Co 17/2014-84 (dále též jako „napadené rozhodnutí“), tak proti usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 13 Co 409/2013-69. Jelikož proti posledně uvedenému usnesení žalobce podal dříve samostatné dovolání, bylo předmětné podání žalobce posouzeno jednak jako dovolání proti napadenému rozhodnutí, jednak jako doplnění dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 13 Co 409/2013-69 (a k jeho obsahu bylo přihlédnuto při rozhodování ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 5495/2016).
Dovolání proti napadenému rozhodnutí bylo doplněno podáním advokáta, jež byl jakožto zástupce pro dovolací řízení žalobci ustanoven. Žalobci ustanovený advokát se krom jiného ztotožnil s dovoláním podaným žalobcem.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání není přípustné.
Žalobce k přípustnosti dovolání uvádí, že dovolání je přípustné, neboť krajský soud abdikoval na odvolací přezkum, který jen předstírá. Výklad procesního práva ze strany soudů, včetně otázky petitu žaloby, je ústavně nekonformní. Soudy nerozlišují mezi žalobou a rozsudkem, a dopouští se tedy hrubě nekvalifikovaného výkladu o. s. ř., a i proto nemůže napadené rozhodnutí v právním státě obstát. Oba soudy žalobce uvádí v omyl. Žalobce dále k přípustnosti dovolání uvádí, že: „přípustnost mimořádného opravného prostředku nemůže být vymezena přípustností přípustnosti, resp. důvodnosti, jak přesto zákonodárce učinil i v zákoně č. 404/2012 Sb.“ V doplnění dovolání je pak uvedeno, že dovolání je přípustné, když se odvolací soud při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Jak dovolací soud uvedl již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolání žalobce obsahuje toliko námitky, jimiž je vytýkán nesprávný postup soudů v řízení, přičemž není formulována jakákoliv otázka procesního práva. K namítaným vadám řízení dovolací soud nepřihlíží, neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Rovněž pokud je v doplnění dovolání tvrzeno, že soudy svým postupem v řízení zasáhly do žalobcova práva na spravedlivý proces, neboť se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili, jedná se o námitku vad řízení, a současně z uvedeného není vůbec zřejmé, v čem konkrétně mělo pochybení soudů spočívat. Přípustnost dovolání nelze založit ani rozporováním racionality úpravy přípustnosti dovolání, jak se dovolatel v dovolání snaží.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, nadto neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pro vady dovolání nebylo možné pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu