ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5507.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5507/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce: V. N. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 180/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 30 Co 240/2016-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za újmu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s domovní prohlídkou, kterou provedla Policie ČR dne 22. 2. 2012 v jeho bydlišti. Důvodem pro provedení prohlídky bylo podezření, že otec žalobce, pan N. K. D., spáchal zvlášť závažný zločin vraždy ve formě návodu. Trestní stíhání otce žalobce pro uvedený zvlášť závažný zločin bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ jako soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 16 C 180/2015-74, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a kterým bylo žalobci uloženo uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dále žalobci uložil uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda je vyloučeno aplikovat na případ žalobce obecnou normu (úpravu práv z ochrany osobnosti v občanském zákoníku), nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud postupoval při jejím řešení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Ostatně ani v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, na který žalobce odkazuje v dovolání, nedospěl Nejvyšší soud k jinému závěru, pokud se týče újmy vzniklé po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu citované v předchozím odstavci. Nelze přitom přisvědčit žalobci, pokud tvrdí, že se odvolací soud otázkou aplikace ustanovení o ochraně osobnosti na případ žalobce nezabýval. Odvolací soud se totiž s uvedenou otázkou vypořádal (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že „pro přiznání nebo odmítnutí nároku na náhradu škody je mezi jednotlivými osobami diferenciováno jen a výlučně podle toho, zda je vůči osobě učiněn nějaký formální úkon ze strany orgánů činných v trestním řízení, či nikoliv“, tedy že záleží jen na tom, že „jedna osoba má formální status účastníka řízení a druhá nemá“. Odvolací soud se při posouzení otázky, zda zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou domovní prohlídkou náleží i jiným osobám, než účastníkům trestního řízení, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, podle nějž nelze mít družku obviněného ve sporu proti státu o náhradu nemajetkové újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání jejího druha, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, za účastnici trestního řízení a tudíž za poškozenou ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb., pokud jde o psychické následky vzniklé jí při provádění domovní prohlídky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky podle o. s. ř. přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu