ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.556.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 556/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně AZYS Trading, a. s., identifikační číslo osoby 27369480, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 066 321 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 145/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2015, č. j. 23 C 145/2013-67, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2015, č. j. 64 Co 107/2015-106, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2015, č. j. 23 C 145/2013-67, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2015, č. j. 64 Co 107/2015-106, se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 64 Co 107/2015-106, k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2015, č. j. 23 C 145/2013-67, který zastavil řízení o žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 065 729 000 Kč s příslušenstvím, neboť shledal nedostatek podmínek řízení podle §83 odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř., když dříve zahájené řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2013 představuje překážku, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Odvolací soud neshledal dovolání důvodné, neboť podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou (dne 28. 6. 2013) mj. domáhá náhrady škody ve výši 1 065 729 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2008, způsobené zmařením pohledávky v této výši, v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008, v němž byla její žaloba o tuto částku zamítnuta. Ze žaloby vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2013 pak podle odvolacího soudu vyplývá, že se žalobkyně touto žalobou došlou soudu dne 7. 5. 2013 domáhá zaplacení částky 1 065 729 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 s tvrzením, že „je majitelem pohledávky na úhradu škody, která byla projednávána v řízení č. j. 15 C 2/2008 před Obvodním soudem pro Prahu 2 a v řízení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 307/2011“ a „tato pohledávka byla v uvedených řízeních zamítnuta.“
Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně pro uplatnění částky 1 065 729 000 Kč s příslušenstvím vůči žalované uvádí shodné skutkové okolnosti, a je proto správný závěr soudu prvního stupně, že pro řízení v této věci není splněna podmínka, aby o téže věci neprobíhalo jiné řízení (§83 odst. 1 o. s. ř.). Jedná se přitom o takový nedostatek podmínky řízení, pro který je nutno řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci sp. zn. 12 C 174/2013 bylo zahájeno dříve, muselo být řízení později zahájené zastaveno.
Žalobce podal dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje od toho, že:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezení ‚materiální pravdy‘ o ztotožní nežalovaného skutku s dvěma různými žalovanými skutky jako příčiny žalované škody k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
2) akceptování rozhodnutí organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, prostřednictvím státní správy justice nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno a
3) korupční legalizace výnosů z trestní činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor právního předchůdce žalobce, získaných útokem na vlastnická práva právního předchůdce žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům právního předchůdce žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a. s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť žádná z uvedených právních otázek přípustnost dovolání nezakládá.
Výše citované body 1) až 3) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť na vyřešení tam uvedených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 126 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatelka vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí, tj. s otázkou, zda v dané věci byl dán nedostatek podmínky řízení, pro který je nutno řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit, spočívající v tom, že o téže věci bylo již dříve zahájeno jiné soudní řízení.
Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, dovolatelka však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle dovolatelky spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho bude končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu