ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5659.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5659/2017-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřených členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem v právní věci žalobce Ing. A. Ch. , zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 22/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 14 Co 68/2017-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského úřadu Český Krumlov v řízení o obnovení pokojného stavu podle §5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 30 C 22/2016-26, žalobu o zaplacení 120 000 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). Odvolací soud výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. žalobce založil na předpokladu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobce se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel ovšem žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit, neuvedl.
Požadavek žalobce, aby dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací, tedy uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu