ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5662.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5662/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) K. M. , b) M. M. , obou zastoupených Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 150/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. 54 Co 252/2016-386, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 27 C 150/2010-211, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 396 000 Kč a žalobci b) 360 000 Kč (výroky I. a II.), žalované dále uložil povinnost písemně se omluvit žalobcům za způsobenou morální újmu v předchozím řízení (výrok III.), co do požadavku žalobce a) na zaplacení částky 904 000 Kč a ohledně požadavku žalobce b) na zaplacení částky 740 000 Kč žalobu zamítl (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 54 Co 432/2014-289, rozsudek soudu prvního ve výrocích I. a II. změnil tak, že ohledně požadavku žalobce a) na zaplacení 257 400 Kč a požadavku žalobce b) na zaplacení 181 800 Kč se žaloba zamítá, jinak rozsudek v těchto výrocích a ve výroku IV. potvrdil. Ve výrocích o povinnosti žalované se omluvit žalobcům (výrok III.) a náhradě nákladů řízení (výrok V.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrok o omluvě odvolací soud zrušil s tím, že žalobci mají být vyzvání k doplnění žaloby o přesné znění omluvy, neboť až poté bude možné posoudit, zda je taková satisfakce přiměřená a po právu požadovaná. V návaznosti na to byl zrušen i související výrok o nákladech řízení mezi účastníky.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 27 C 150/2010-344, odmítl žalobu podanou k soudu dne 31. 12. 2010, jíž se žalobci domáhají omluvy od žalované, a rozhodl o nákladech řízení. Soud uzavřel, že žalobci i přes výzvu soudu k doplnění svého návrhu (dle §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s §43 odst. 1 o. s. ř.) neodstranili vady svého podání jasným a určitým způsobem naznačeným soudem prvního i druhého stupně, a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. 8. 2016, č. j. 54 Co 252/2016-386, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby potvrdil; ve výroku o nákladech řízení je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, když žalobci o vadách žaloby věděli již z rozsudku odvolacího soudu, avšak vady žaloby neodstranili ani poté, co jim byla doručena výzva soudu prvního stupně, v níž jim bylo jednoznačně uloženo, aby formulovali přesné znění požadované omluvy, což však ve svém podání neučinili a stalo se tak až v rámci jejich odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby. Přitom odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se významu a počítaní soudcovských lhůt, jakož i zásadu, že práva bdělých jsou chráněna, a že v případě nedodržení zákonných lhůt stíhají účastníky též nepříznivé důsledky, aniž by to muselo být i se zřetelem na ústavněprávní hlediska považováno za formalistický přístup.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci, nezastoupení advokátem a bez doloženého právnického vzdělání (§241 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), a to v celém rozsahu.
Dovolatelé poukazují na domnělé vady řízení i různá jednání soudců Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, kterými mělo dojít k zásahu do jejich práv, a vyjadřují názor, že o jejich nároku by mělo být rozhodováno Nejvyšším správním soudem, který by měl, dle návrhu žalobců, položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie a rozhodnout, že o věci mělo být rozhodnuto ve správním soudnictví, neboť škoda a nemajetková újma žalobcům vznikla nesprávným úředním postupem správních úředníků ve správním řízení.
K výzvě soudu postupem podle §241b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. žalobci v soudem stanovené lhůtě doložili své zastoupení advokátkou v dovolacím řízení, která současně uvedla, že se s podáním žalobců ztotožňuje, a doplnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, za které dovolatelé považují fakt, že jejich doplnění žaloby bylo považováno za nedostatečné, ačkoliv text omluvy soudu opakovaně sdělili. Znění omluvy podle nich bylo přesné a opodstatněné, a pokud je soudy za takové nepovažovaly, měly s ohledem na věk žalobce a) a zmocněnce žalobce b) a také komplikovanost sporu ustanovit k hájení jejich zájmů advokáta, případně je o této možnosti poučit. Soudy postupovaly příliš formalisticky a tedy i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání.
Žalovaná, jejíž vyjádření nebylo sepsáno advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2017
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu