ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5756.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5756/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Družstvo Pasáž , identifikační číslo osoby 646 52 254, se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/2, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 58 Co 120/2016-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 58 Co 120/2016-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok II).
Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 165/2002, které probíhalo celkem 14 let a 11 měsíců (tj. od podání žaloby dne 15. 3. 1999 a do pravomocného ukončení dovolacího řízení dne 11. 2. 2014). Žalobce v minulosti dvakrát uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou tohoto řízení, a to vždy za jeho dílčí část. Žalobci tak bylo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 370/2009 za část posuzovaného řízení trvající od 15. 3. 1999 do 15. 2. 2012 přiznáno odškodnění ve výši 157 500 Kč. Následně byla v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu pod sp. zn. 12 C 24/2013 zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 812,50 Kč za tu fázi posuzovaného řízení, která trvala od 15. 2. 2012 do 30. 10. 2012. Posléze vyšlo najevo, že v posuzovaném řízení bylo dne 4. 12. 2008 podáno protistranou dovolání, které bylo žalobci doručeno až dne 19. 9. 2013; řízení o něm bylo pravomocně skončeno až dne 11. 2. 2014. Žalobce měl tedy za to, že mu v předchozích (dvou) kompenzačních řízeních nebylo poskytnuto zadostiučinění za celou dobu trvání posuzovaného řízení.
Soud prvního stupně po právní stránce věc hodnotil tak, že předmětem uplatněného nároku může být pouze újma, která žalobci vznikla od 31. 10. 2012, neboť k tomuto datu projednání nároku bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. Soud prvního stupně tak posuzoval pouze část řízení trvající od 31. 10. 2012 do 11. 2. 2014, přičemž dospěl k závěru, že řízení v této části nebylo nepřiměřeně dlouhé.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se po věcné stránce ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, které považoval za správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně rozdělil délku původního řízení na dvě části, tedy na dobu, za kterou bylo zadostiučinění již poskytnuto, a na dobu následující, kterou nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou. Dle žalobce je naopak třeba při uplatnění nároku za pokračující fázi odškodňovaného řízení, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, vyjít z celkové délky tohoto řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení celkové délky řízení za situace, kdy byl poškozený odškodněn již v kompenzačním řízení skončeném dříve, než bylo skončeno řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že „přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení) , je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo.“ Dále ve Stanovisku uvedl, že „zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“
V návaznosti na tyto závěry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, konstatoval, že „jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu.“
Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že „soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv) není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. V tomto ohledu s dovolatelem souhlasit nelze, pakliže poukazuje na §159a odst. 3 a odst. 5 (v aktuálním znění odst. 4) o. s. ř. Uvedená zákonná ustanovení hovoří výslovně o výroku pravomocného rozsudku, jenž je závazným pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§159a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, účinek závaznosti se na toto posouzení neuplatní.“
Již s ohledem na výše uvedené je patrné, že odvolací soud a stejně tak soud prvního stupně projednávanou věc nesprávně právně posoudily, pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení zohlednily izolovaně pouze jeho část po vydání pravomocného rozsudku v předchozím kompenzačním řízení. Nejvyšší soud tak napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle §243e odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud současně zrušil též závislé výroky o náhradě nákladů řízení.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu