ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.59.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 59/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) J. P., b) Z. P. , c) J. Š. , všech zastoupených JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti žalované Nemocnici Třebíč, příspěvkové organizaci, se sídlem v Třebíči, Purkyňovo náměstí 2, IČ 00839396, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 48/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2016, č.j. 1 Co 236/2014-319, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni c) částku 4.114,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Boženy Kopecké, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova 52.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č.j. 24 C 48/2009-222, uložil ve výrocích I. – VI. žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku ve výši 200.000,- Kč a žalobní nároky ve zbývající části, to je ve vztahu k žalobcům a) a b) co do částky 800.000,- Kč a ve vztahu k žalobkyni c) co do částky 300.000,- Kč, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z prokázaných tvrzení žalobců, že dne 7. listopadu 2006 zemřela jejich dcera, resp. sestra J. H. šest a půl hodiny po porodu v třebíčské nemocnici na oddělení ARO v důsledku postupu lékařů, který lze označit jako non lege artis . Zemřela náhle, nepředvídaně, za situace, kdy rodina očekávala radostnou událost – nový přírůstek do rodiny, nikoliv úmrtí jednoho z nich. Přitom průběh třetího těhotenství zemřelé byl bezproblémový a nic nenasvědčovalo tomu, že by porod samotný měl být doprovázen komplikacemi. Mimořádnost těchto okolností tkví v tom, že J. H. zemřela v důsledku špatného vyhodnocení diagnózy a v důsledku pozdě indikovaného operačního zákroku. K celkovým mimořádným okolnostem přispívá i to, že žalovaná se žalobcům neomluvila. Navíc na plnění od pojišťovny čekali žalobci až do roku 2012 a i v této fázi řízení žalovaná stále odmítá svou odpovědnost. Kromě toho žalobcům se nedostalo ani žádné satisfakce v podobě odsuzujícího trestního rozsudku, navíc v trestním řízení došlo k vážným procesním pochybením, kvůli nimž byl rozsudek zrušen.
Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že všichni žalobci utrpěli zaviněnou smrtí své dcery, resp. sestry závažný zásah do práva na soukromí a s ohledem na neodčinitelnost zásahu jsou splněny podmínky pro navýšení paušální jednorázové částky vyplácené dle ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2012 (dále jen „obč. zák.“). Za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně shledal částku 200.000,- Kč, neboť se nejednalo o osoby žijící (dosud)ve stejné domácnosti, ale zároveň došlo k velkému zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. února 2015, č.j. 1 Co 236/2014-260, rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o věci samé vůči žalobcům a) a b) potvrdil, ale výrok V. vůči žalobkyni c) změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni c) částku ve výši 200.000,- Kč, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Co se týká skutkových zjištění, přejal tato vrchní soud od krajského soudu, avšak shledal, že krajský soud nesprávně věc posoudil po právní stránce ve vztahu k žalobkyni c). Uvedl, že u žalobkyně c) nelze spatřovat potřebnou mimořádnost pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku. Proto odvolací soud rozsudek krajského soudu vůči žalobkyni c) změnil a žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně c) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2990/2015, rozsudek Vrchního soudu ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, a dále ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a žalovanou zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud Vrchnímu soudu v Olomouci vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že nespatřuje mimořádnost pro navýšení náhrad nad jednorázovou částku u žalobkyně c), svou úvahu ale jinak nikterak blíže neodůvodnil, stejně ani skutkově a právně nepodložil (takto je pouze bez dalšího předkládal k „věření“) a založil tak nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí. Tím se odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí dostal do rozporu s povinností soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř., v souladu s principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem nevysvětlil své úvahy a své závěry týkající se žalobkyně c), když změnil rozsudek soudu prvního stupně v její neprospěch.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 27. července 2016, č.j. 1 Co 236/2014-319, rozsudek soud prvního stupně ve výrocích V., IX. a X. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní c). Konstatoval, že soud prvního stupně správně rozhodl, že mimořádnost situace je třeba vzít v úvahu i ve vztahu k žalobkyni c), a to stejně jako k žalobcům a) a b). Citoval v této souvislosti důvody, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. srpna 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 24. října 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak při řešení otázky požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí, jednak při řešení otázky vymezení předpokladů pro mimořádné navýšení náhrady nemajetkové újmy. Ve vztahu k první námitce vytýká žalovaná odvolacímu soudu, že nezhodnotil rozpory mezi znaleckými posudky, které ve věci byly podány, takže nemohl správně vyřešit otázku základů odpovědnosti v souvislosti se stanovením diagnózy (non) lege artis, ani otázku údajného hrubého porušení předpisů, tedy míry zavinění při péči o J. H. Poukazuje i na to, že odvolací soud nereagoval na odvolací námitky žalované. Podstatou druhé dovolací námitky je, že odvolací soud zastává názor, že samotné okolnosti případu, které vyhodnotil jako mimořádné, postačují k přiznání navýšení náhrady nemajetkové újmy, aniž by bylo třeba zkoumat mimořádnost vztahů žalobkyně c) a zemřelé J. H. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu ve výrocích I. a V. zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně c), která se v podstatě ztotožnila s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů, a uvádí, že dovolání žalované podle jejího názoru nesplňuje podmínky přípustnosti podle §237 o.s.ř. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání buď odmítl, nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Po zjištění, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje . Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
V prvé řadě dovolací soud konstatuje, že vzhledem k současnému stavu řízení, kdy žalobcům a) a b) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2014, č.j. 24 C 48/2009-222, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2015, č.j. 1 Co 236/2014-260, (který již nelze napadnout dovoláním), přiznána finanční náhrada nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. z důvodů, které jsou výše uvedeny, je argumentace žalované, vztahující se k hodnocení závěrů znaleckých posudků soudy obou stupňů, nepřiléhavá. Po zrušení posledně citovaného rozsudku odvolacího soudu, bylo předmětem řízení posouzení, zda žalobkyni c) přísluší finanční náhrada, popř. v jaké výši. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mimořádnost situace je třeba vzít v úvahu i ve vztahu k žalobkyni c), a to stejně jako k žalobcům a) a b) a rekapituloval důvody, které k tomuto závěru vedly soud prvního stupně, a s nimiž se odvolací soud v rozsudku ze dne 4. února 2015 ztotožnil. Nelze tak přisvědčit námitce žalované, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá jasné a přesvědčivé zdůvodnění. Sama žalovaná ostatně v dovolání shora uvedený závěr konkrétně nezpochybňuje.
Svou další dovolací námitku týkající se údajného nesprávného vymezení předpokladů pro mimořádné navýšení náhrady nemajetkové újmy žalovaná nedokládá žádnou konkrétní judikaturou dovolacího soudu, s níž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu. Nejvyšší soud se k této otázce ostatně vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, kde vyslovil závěr, že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo . Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy žalobkyně c) v daném případě splnit, kromě zákonem stanovených kumulativních podmínek uvedených v ustanovení §13 obč. zák., také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé nemajetkové újmě. Odvolací soud, jak již bylo vyloženo, shledal podmínky pro přiznání takového finančního zadostiučinění v mimořádnosti okolností, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobkyně c) došlo. Nelze tak v rozhodnutí odvolacího soudu shledat rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni c) vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni c) dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobkyni c) rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně c) tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu