ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5999.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5999/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci posuzovaného M. A. , zastoupeného opatrovníkem JUDr. Kateřinou Královcovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 4, za účasti stálého hmotněprávního opatrovníka posuzovaného, Městyse Liblín, se sídlem v Kralovicích, Liblín 47 a za účasti Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, o svéprávnosti a opatrovnictví člověka , vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 P 85/2001, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2016, č. j. 13 Co 230/2016-246, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Rokycanech (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2016, č.j. 3 P 85/2001-230, výrokem I. rozhodl, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. května 1971 se mění tak, že omezení svéprávnosti posuzovaného se zrušuje, výrokem II. posuzovanému jmenoval opatrovníkem Městys Liblín a dalšími výroky rozhodl o znalečném, nákladech řízení, odměně procesního opatrovníka a povinnosti Městyse Liblín posuzovaného přiměřeným způsobem seznámit s obsahem tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že posuzovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – těžkou mentální retardací, žije pouze v domově Liblín, není schopen se podepsat, velmi špatně mluví a není schopen žádných právních úkonů. Poukázal na ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti a omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Dále poukázal na ustanovení §469 o.z., které umožňuje ustanovit člověku opatrovníka, aniž by byla jeho svéprávnost omezena s tím, že dané ustanovení je namístě aplikovat v situacích, kdy osobě bude zdravotní stav působit potíže při správě jmění nebo při hájení práv, zejména v případech, kdy není obava, že aktivním právním jednáním vznikne osobě újma, ale kdy by újma mohla vzniknout v důsledku toho, že osoba by sama určité úkony neučinila. Uzavřel, že v projednávaném případě posuzovanému nehrozí v případě zrušení omezení svéprávnosti žádná závažná újma, protože není schopen žádných právních úkonů, kterými by si mohl způsobit závažnou újmu. Omezení svéprávnosti je tak podle názoru soudu nadbytečné, nesloužící k ochraně zájmů posuzovaného.
Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) k odvolání Okresního státního zastupitelství v Rokycanech rozsudkem ze dne 18. srpna 2016, č. j. 13 Co 230/2016-246, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. změnil ve výrocích I. a II. tak, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. května 1971 se mění tak, že posuzovaný se omezuje na dobu tří let ve svéprávnosti tím způsobem, že není schopen samostatného právního jednání, s výjimkou jednání v běžných záležitostech každodenního života a dále se omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva a výrokem II. ustanovil posuzovanému opatrovníkem Městys Liblín. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že v dané věci jsou nesporná skutková zjištění soudu prvního stupně, že posuzovaný s ohledem na svůj duševní stav není schopen prakticky žádného právního jednání a rozhodnutí ve věci tak závisí na posouzení právní otázky, zda je na místě posuzovaného omezit ve svéprávnosti, nebo je na místě mu svéprávnost „ponechat“ a ustanovit mu opatrovníka dle §469 odst. 1 o.z. k ochraně jeho zájmů , přičemž tato otázka není v rozhodovací praxi soudů dosud jednoznačně vyřešena. Poukázal také na rozdíl mezi institutem omezení svéprávnosti podle ustanovení §55 odst. 1 a 2 o.z., který lze aplikovat v případě, že je to v zájmu člověka, jehož se to týká a hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření a jmenováním opatrovníka podle ustanovení §469 odst. 1 o.z., jehož aplikace přichází v úvahu v případě člověka, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv obtíže. Podle ustanovení §469 odst. 2 o.z. opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li opatrovník samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případech osob stižených nejtěžšími duševními poruchami, jako je tomu i u posuzovaného v tomto řízení, jmenování opatrovníka při ponechání plné svéprávnosti pro něj znamená stejné omezení jako v případě omezení svéprávnosti, opatrovník nemůže právně jednat v souladu s vůlí opatrovance z důvodu absence projevu vůle opatrovance v důsledku těžké duševní poruchy a opatrovník podle §469 odst. 1 o.z. je jmenován bez časového omezení, zatímco omezit osobu ve svéprávnosti podle §59 o.z. lze jen nejdéle na dobu tří let. Omezení svéprávnosti u osob stižených nejtěžšími duševnímu poruchami je tak v jejich zájmu, a je splněn i další předpoklad, tj. že jinak jim hrozí závažná újma, neboť ta jim hrozí právě v důsledku neschopnosti právně jednat a postarat se o své záležitosti .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen posuzovanému dne 4. října 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své procesní opatrovnice dne 4. prosince 2016 dovolání. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v posouzení otázky, zda u osob stižených závažnou duševní chorobou v takové míře, že jim tato choroba znemožňuje činit téměř veškerá právní jednání, v důsledku čehož si takové osoby svým jednáním nemohou přivodit žádnou závažnou újmu, je třeba jejich svéprávnost omezit v nejširším rozsahu a jmenovat jim opatrovníka z důvodu omezení svéprávnosti nebo je u těchto osob omezení svéprávnosti v nejširším rozsahu nadbytečné a je možné jim svéprávnost ponechat a jejich ochranu řešit pouze prostřednictvím mírnějšího opatření, a to jmenováním opatrovníka z důvodu existence obtíží při správě jmění a hájení práv způsobených zdravotním stavem opatrovance. Tato otázka podle informací dostupných dovolateli nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a soudy nižších stupňů je řešena rozdílně. Dovolatel se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel tvrzenou přípustnost dovolání odůvodňuje tvrzením, že jím vymezená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Dovolací soud nicméně konstatuje, že problematiku omezení způsobilosti k právním úkonům v relaci k tzv. mírnějším opatřením podle příslušných ustanovení o.z., již ve své rozhodovací praxi řešil. Tak např. v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, Nejvyšší soud připomněl rozsudek téhož soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, v němž ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) připomněl, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
V rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud zdůraznil, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
Odvolací soud se v souladu s těmito rozhodnutími a s ustálenou judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 či rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014) zabýval možným využitím mírnějších opatření, stejně tak náležitě zdůvodnil, že omezení svéprávnosti posuzovaného je v jeho zájmu, a že v opačném případě by mu hrozila závažná újma v důsledku neschopnosti právně jednat a postarat se o své záležitosti.
Výtky dovolatele dovozující, že předmětná právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tudíž nejsou v souzeném případě přiléhavé. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu