ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.626.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 626/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 66/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 28 Co 371/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2015, č. j. 25 C 66/2016-52, zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 152 950 Kč a úroku z prodlení z částky 278 326 Kč ve výši 8,05 % p.a. od 6. 4. 2014 do 5. 4. 2015 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 152 950 Kč ve výši 8,05 % p.a. od 9. 4. 2015 do 14. 4. 2016 (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 125 375 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 278 326 Kč od 6. 4. 2015 do 8. 4. 2015 (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 34 358 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 3. 2016 domáhal po žalované zaplacení částky 278 326 Kč, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouze vedeném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001 (dále jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení nynější žalobce vystupoval v postavení jednoho ze dvou žalovaných. Předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání místnosti bývalého domovnického bytu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 4. 2001, přičemž probíhalo na třech stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně, odvolací soud i Nejvyšší soud rozhodovaly ve věci jedenkrát a dvakrát Ústavní soud. Žalobě bylo v převážné části vyhověno, avšak rozsudky soudu prvního a druhého stupně, jakož i odmítavé usnesení dovolacího soudu byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 143/2011, z důvodu, že při stanovení výše plnění je třeba vycházet nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům. V průběhu řízení bylo prováděno dokazování listinami, výpověďmi svědků a znaleckým posudkem. Žalobce postup soudu v řízení neurgoval. Dne 12. 3. 2015 bylo posuzované řízení přerušeno z důvodů úmrtí prvního žalovaného, a to do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014. Žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, načež mu žalovaná poskytla odčinění způsobené nemajetkové újmy ve výši 152 950 Kč.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně pouze částečně. Shodně konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a náleží mu tedy peněžité zadostiučinění, neb jiná forma by se nejevila jako kompenzačně dostačující. Základní částka byla, za použití sazby 19 000 Kč za první dva a každý následující rok posuzovaného řízení, stanovena na 267 583 Kč, kdy posuzované řízení trvá patnáct let a jeden měsíc a do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno. Použití této vyšší sazby odčinění bylo odůvodněno tak, že celková doba posuzovaného řízení je dobou extrémně dlouhou. Rozdílně od soudu prvního stupně pak odvolací soud posoudil a aplikoval modifikační kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že základní částku bylo záhodno ponížit toliko o 30 % z důvodu složitosti řízení, a to složitosti skutkové, právní i procesní. Spornou otázkou byla výše bezdůvodného obohacení, zda měl žalobce hradit nájemné za nájem nemovité věci jako za prostor bytový či nebytový. K tomu odvolací soud dodává, že v posuzovaném řízení bylo nutné vypracovat znalecký posudek. Soud se musí dále vypořádat s judikaturou Ústavního soudu, která zapříčinila zrušení předchozích rozhodnutí. Jiná posuzovaná kritéria základní částku nezvýšily ani neponížily. Odvolací soud tak shledal částku 187 308 Kč přiměřenou a spravedlivou, zcela kompenzující nemajetkovou újmu vzniklou žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Neztotožňuje se se závěry odvolacího soudu v otázce složitosti řízení. Následně opakuje průběh posuzovaného řízení, přičemž namítá, že odvolací soud se dopustil nepřesnosti, neboť zmiňované druhé usnesení Ústavního soudu se týkalo sice věci související, avšak nikoli tohoto řízení. Z průběhu posuzovaného řízení je zřejmé, že převážná část řízení se odehrávala před soudem prvního stupně a v menší míře pak před Ústavním soudem, přičemž na každém stupni byla věc projednávána právě jedenkrát. Dovolatel pak dodává, že podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je třeba vzít v potaz, kromě složitosti skutkové a procesní, složitost právního posouzení, kdy rozhodujícím bude zejména četnost obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatura a její ustálenost. Podstata sporu v posuzovaném řízení závisela na vyřešení otázky, která již však v minulosti obdobně řešena byla. Pokud ke způsobu řešení určité právní otázky existuje konstantní a nerozporná judikatura dovolacího soudu, lze po soudech nižších stupňů požadovat, aby takovou judikaturu znaly a řídily se jí. Závěr odvolacího soudu o tom, že posuzované řízení bylo právně složité, je proto nesprávný a v rozporu se Stanoviskem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nález Ústavního soudu ve věci, který dosavadní konstantní a nerozpornou judikaturu ohledně vyřešení podstaty sporu „obrátil o 180 stupňů“. To z toho důvodu, že věc byla Ústavnímu soudu předložena po 10 letech od zahájení řízení, což samo o sobě představuje nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně se dosud ani nemusel s tímto nálezem nijak vypořádat, když z důvodu přerušení řízení ještě ve věci ani nenařídil jednání. Dovolatel formuluje otázku, zda lze za právně složité považovat řízení, kde je podstatou sporu vyřešení právní otázky, ke které existuje konstantní a nerozporná judikatura. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku dovodil, že v rámci kritéria složitosti řízení je třeba posuzovat „jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).“
Ve vztahu k posuzování kritérií Nejvyšší soud dále ve stanovisku dovodil, že „uvedená kritéria musí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti.“ Tento závěr dále v části V Stanoviska vztáhl rovněž na posuzování přiměřeného zadostiučinění.
Dovolatelem formulovaná otázka (a na ni navazující námitky) vyplývá ze zjednodušeného a zúženého vnímání otázky složitosti řízení, a to ve vztahu pouze k části řízení, byť relativně dlouhé. Dovolatel pomíjí, že odvolací soud svůj závěr o složitosti řízení nepostavil pouze na aspektu právní složitosti řízení, ale na tom, že řízení bylo složité rovněž skutkově a procesně, přičemž k těmto závěrům dovolatel ničeho nenamítá, respektive žádnou právní otázku dovolacímu soudu nepředkládá. Z hlediska souhrnného pohledu na posuzované řízení na závěru o jeho právní složitosti nemůže nic změnit okolnost, že právní složitost byla dána až v řízení před Ústavním soudem, jenž následně svým nálezem překonal dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak by totiž bylo možné (rovněž nedůvodně) namítat, že skutková složit věci se neprojevila v části řízení před dovolacím soudem a Ústavním soudem, neboť tyto orgány se skutkovými otázkami nezabývají. Opět by však šlo o námitku plynoucí z izolovaného vnímání jednotlivého kritéria ve vztahu k pouhé části řízení, nikoliv o posouzení relevantních okolností ve své celistvosti. Odvolací soud se tudíž nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když posuzoval kritérium složitosti řízení z hlediska souhrnu veškerých okolností posuzovaného případu. Dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu