ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.632.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 632/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. E. D. , zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 140 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 106/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 64 Co 71/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2015, č. j. 25 C 106/2015-68, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 140 800 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu nákladového výroku.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání pro přečin podvodu podle §209 odst. 1a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, které trvalo celkem 11 měsíců a 22 dnů a které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem. Odvolací soud shledal jako postačující již poskytnuté zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalovanou a formou omluvy ze strany žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., arg. a contrario), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně v dovolání předestírá tyto otázky, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny:
a) zda je možné, aby soud odmítl provedení důkazů vedoucích k prokázání niterných subjektivních pocitů žalobce v souvislosti s nezákonným trestním řízením jako celkem pouhým odkazem na vyjádření v rámci trestního řízení směřujícího k posouzení trestnosti jeho jednání,
b) zda je možné po žalobci požadovat, aby v řízení o přiznání nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním prokazoval i skutkové domněnky ve vztahu ke způsobeným duševním útrapám a související duševní újmou,
c) zda je soudce při rozhodování ve věci nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním povinen vycházet z obecných zkušenostních poznatků a skutkových domněnek při prokazování intenzity duševních útrap a nemajetkové újmy.
V odůvodnění dovolání žalobkyně vytýká odvolacímu soudu (a potažmo též soudu prvního stupně), že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru stran intenzity nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v důsledku trestního stíhání. Žalobkyně namítá, že jeden z jí navrhovaných důkazů (výslech její matky), nebyl proveden a že se soudy spokojily s jejím vyjádřením v trestním řízení. Upozorňuje, že psychická zátěž způsobená trestním stíháním je umocněna narušením rodinných pout, což je třeba pokládat za skutkovou domněnku. Soud podle žalobkyně podcenil okolnosti trestního stíhání žalobkyně a nesprávně vyhodnotil také skutkové okolnosti týkající se jejího zdravotního stavu.
Z nyní uvedeného je zřejmé, že žalobkyně dovoláním brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyní formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu.
Podle ustanovení §120 o. s. ř., věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011).
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15, na nějž žalobkyně v dovolání poukazuje, platí, že samotný fakt trestního stíhání je zásahem do života obviněné osoby, jež je vystavena výrazné psychické zátěži. Tato skutečnost má povahu skutkové domněnky a prizmatem důkazní nauky jde o zkušenostní větu, kterou měl odvolací soud potřebnou měrou akcentovat. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tomuto principu nijak neodporuje, neboť v něm bylo shledáno, že žalovaná žalobkyni imateriální újmu trestním stíháním způsobila.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu