ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.649.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 649/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 368 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 118/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 12 Co 68/2016-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 368 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Policií České republiky, Správou hlavního města Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, odborem hospodářské kriminality pod úřední značkou 2044/222-98, v souvislosti s tím, že nebyla řádně informována o výsledku vyšetřování ve věci možného poškození žalobkyně při investování do komanditní společnosti JIA k. s., se sídlem Argentinská 15, Praha 7.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 368 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně je již promlčený. Trestní řízení skončilo 31. 3. 2008, rozhodnutí o odložení věci zrušeno nebylo, tímto dnem proto počaly běžet lhůty související s uplatněním nároku na náhradu škody případně vzniklé komukoliv v souvislosti s tímto trestním řízením. Dosud právně relevantním způsobem nezpochybněný okamžik skončení trestního řízení je proto objektivní skutečností, od které je třeba odvíjet všechny lhůty, tedy i lhůtu promlčecí podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle ustálené soudní praxe se poškozený o utrpěné nemateriální újmě dozví nejpozději v okamžiku, kdy zjistí, že řízení ve vztahu k němu skončilo, skončením řízení je zároveň odstraněna nejistota ohledně výsledku řízení. Pokud se žalobkyně trestního řízení jako poškozená aktivně neúčastnila ani si nezvolila společného zmocněnce, je pro ni po okamžiku nezvolení si společného zmocněnce (a to z jakéhokoliv důvodu) rozhodným okamžik skončení celého řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek, „zda je pro případ průtahů v řízení běh subjektivní promlčecí lhůty modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, vázanou na konec řízení, v němž k průtahům došlo, tedy, zda promlčení – skončení subjektivní promlčecí doby – nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení“ a „zda, co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3, věty druhé, zákona, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno“, přičemž dovolatelka má za to, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, a stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
Uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“), ve znění pozdějších předpisů, se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Odvolací soud dovodil, že právě uplynutím posledně uvedené promlčecí doby došlo k zániku nároku dovolatelky promlčením, neboť dovolatelka pomíjí skutečnost, že v předmětném trestním řízení byli z důvodu mimořádně vysokého počtu poškozených určeni v souladu s §44 odst. 2 tr. řádu zmocněnci poškozených, kteří vykonávali jejich práva. V takovém případě již dovolatelce nebylo usnesení o odložení věci doručováno. Jestliže by dovolatelka uplatňovala svá práva prostřednictvím zmocněnce tak, jak výše uvedené ustanovení předpokládá, pak se od zmocněnce mohla a měla dozvědět o odložení věci již v roce 2008. K tíži lze dovolatelce přičíst skutečnost, že pasivně vyčkávala na úkon ze strany orgánu státu, aniž by se sama aktivně zajímala o stav řízení, v němž uplatila svá práva. Byla-li žaloba podána dne 22. 4. 2014, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze skutečnosti, že o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Při vymezení „ skončení řízení “ ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (bod III., 2. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Oba soudy odvíjely běh promlčecí doby od vydání usnesení o odložení věci ze dne 31. 3. 2006, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2008, a dospěly k závěru, že nárok dovolatelky je promlčený. Krom toho odvolací soud poukázal, že žalobkyně „v souvislosti s předmětným trestním řízením uplatnila jiný nárok již 17. 3. 2011, o způsobu skončení věci odložením v březnu 2008 tak věděla již 3 roky před podáním této žaloby.“ Soudy obou stupňů tudíž postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by rozhodná právní otázka měla být posouzena jinak.
Jestliže dovolatelka namítá, že Městský soud v Praze (případně Obvodní soud pro Prahu 2) by měl v tomto směru doplnit dokazování, neboť Městský soud v Praze, ani Obvodní soud pro Prahu 2 neprovedly důkazy navrhované žalobkyní k vyvrácení správnosti vyznačené doložky právní moci na usnesení o odložení věci, jedná se o námitky do skutkových zjištění, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu