ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.706.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 706/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, se sídlem v Holešově, Dlažánky 310/6, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 145 517 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 138/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 12 Co 132/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Původní žalobce M. K. se žalobou domáhal zaplacení částky 145 517 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, České národní banky a Ministerstva financí při výkonu dozorové činnosti nad I. Družstevní záložnou. Škoda měla spočívat v tom, že Ministerstvo financí nezajistilo funkčnost Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a vydalo dne 4. 11. 1999 souhlasné stanovisko k zavedení nucené správy nad I. Družstevní záložnou. Ministerstvo financí také nemělo zřídit podle §31 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, zajišťovací fond družstevních záložen, který by měl dostatek prostředků k vyplacení náhrad podle §17 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Žalobce tak nemohl nakládat se svými běžnými prostředky uloženými u I. Družstevní záložny a později nebyl jeho vklad vyplacen v plné výši. Žalobce dále vytýká Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a Ministerstvu financí řadu dalších porušení ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. Žalobce zemřel 12. 8. 2014. Usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 23 C 138/2012-97, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o pokračování v řízení se zákonným dědicem, jak je uveden v záhlaví tohoto usnesení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 145 519 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě neexistovala příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením zákonných povinností, uvedenými orgány státu, a škodou vzniklou žalobci. V tomto řízení totiž bylo prokázáno, že příčinou vzniku škody na straně žalobce nebyl postup, respektive nečinnost, uvedených orgánů, ale že faktickou příčinou nevyplacení celé výše vkladů žalobce u I. Družstevní záložny byl nezákonný postup I. Družstevní záložny, který sice ve svém důsledku vedl k uvalení nucené správy, ovšem rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami není možné považovat za nezákonné, a jako takové nemůže zakládat odpovědnostní vztah státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítané rozhodnutí bylo vydáno na podkladě odvolání I. Družstevní záložny a bylo přezkoumáno Ministerstvem financí s tím, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno. Za takového skutkového stavu nepřipadá do úvahy odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, když chybí jeden z předpokladů odpovědnosti státu, a to zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu platila presumpce správnosti rozhodnutí, jako rozhodnutí správního, a vedle absence nezákonnosti rozhodnutí nebyl pojmově dán ani třetí zákonný předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to příčinný vztah mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti pak platí, že nelze-li vycházet z předpokladu nezákonnosti rozhodnutí, pak bylo nutno dojít k závěru, že primární a fakticky i jedinou příčinou vzniku škody na straně žalobce byl nezákonný postup samotné I. Družstevní záložny.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky posouzení nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Uvedená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo, jak vyplývá z odůvodnění samotného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat existenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Dovolatel však tento závěr nijak nezpochybnil. Dovolatelova argumentace se upíná k otázce existence škody, avšak na vyřešení otázky, zda žalobci (jeho právnímu předchůdci) vznikla škoda, napadené rozhodnutí nezávisí.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu