ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.73.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 73/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce N. H. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 157/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. 22 Co 220/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částky 2 000 000 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s trestním stíháním jeho otce, N. K. D., jenž byl dne 20. 2. 2012 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 11. 10. 2013 a trestní řízení vůči němu bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Újma měla spočívat v medializaci případu, která vedla k nahlížení na žalobce jako na syna vraha, nadto se téměř dva roky nemohl setkat se svým otcem, což se podepsalo na jeho psychickém stavu a došlo ke zhoršení jeho školního prospěchu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl, že žaloba, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 2 000 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 1. 5. 2015 do zaplacení, se zamítá, a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce nebyl v žádné fázi účastníkem trestního řízení vedeného vůči jeho otci, a proto mu nemohla vzniknout taková škoda, kterou by bylo možno odškodnit ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Jako nesprávný také shledal názor žalobce, že pokud nebylo možné odškodit žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., pak měl soud aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku týkající se ochrany osobnosti, a to z toho důvodu, že namítané jednání, z něhož měla žalobci vzniknout škoda, bylo výkonem státní moci a použití ustanovení občanského zákoníku je vyloučeno z důvodu existence lex specialis, tedy zákona č. 82/1998 Sb., což dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá.“
Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. zavedla do zákona č. 82/1998 Sb. ustanovení §31a, dle nějž je odškodňována rovněž nemajetková újma. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než dle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, a další). Uvedená otázka je tedy v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od přijatého řešení neodchýlil.
Žalobce dále pokládá otázku, „zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“, kterážto má být rozhodována rozdílně. K tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, aniž by však dále načrtl svůj právní názor, odlišný od právního názoru odvolacího soudu, který z citovaného rozsudku dovozuje.
Citovaný rozsudek se zabývá aplikovatelností zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., a uzavírá, že nárok vyplývající z nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (§31a odst. 2 OdpŠk). Z citovaného rozsudku nelze dovodit potvrzení žalobcem výše předestřených názorů o jeho věcné legitimaci k náhradě imateriální újmy či nutnosti subsidiární aplikace občanského zákoníku ve věci nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Naopak citované rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, posuzoval-li tento odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2016, tedy po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., výlučně podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů a nikoliv cestou ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
Dovolání proti výroku ve věci samé tedy není přípustné, neboť právní závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž dovolací soud neshledává důvod se odchylovat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení (dovolatelem namítané pominutí rozsahu odvolání žalobce pouze do části požadované částky), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu