ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.9.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 9/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce: A. Ž., t.č. Věznice Mírov, zast. JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s., IČO: 02346826, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1548/42, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 138/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 1 Co 206/2009 – 99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 24. března 2009, č.j. 34 C 138/2006 – 57, žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a zaplacení částky 5.000.000 Kč jako zadostiučinění za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv obsahem článku s názvem „Žaloba: Exředitel Discolandu zabil i babičku“ (dále jen „předmětný článek“). Předmětný článek, který žalovaná (resp. její právní předchůdce, dále jen „žalovaná“) zveřejnila v deníku Blesk dne 17. 5. 2006, obsahuje dle žalobce nepravdivé informace a nerespektuje presumpci neviny a právo na spravedlivý proces. Soud I. stupně zejména shledal, že žalovaná v předmětném článku pravdivě informovala o probíhajícím trestním řízení ve věci obnovy řízení, pročež nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení. Jde o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci vydaný poté, co předešlý rozsudek odvolacího soudu byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. prosince 2011, č.j. 30 Cdo 1108/2010 - 89. Odvolací soud shledal shodně se soudem prvního stupně, že žalovaná v předmětném článku informovala pravdivě o obnově trestního řízení žalobce vedené na základě výpovědi jeho bývalé manželky, a dále shledal, že ani názvem předmětného článku nebylo do osobnostních práv žalobce neoprávněně zasaženo. Došlo jen k nepodstatné záměně pojmů „žaloba“ a „obžaloba“ resp. „návrh na obnovu řízení“, avšak celkové vyznění předmětného článku je pravdivé.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Rekapituluje průběh a výsledky řízení, přičemž konkrétně namítá
a) že byl sice předvolán k jednání před odvolacím soudem konanému dne 15. 5. 2012, avšak na tento termín „nedostal eskortu“, a proto se odvolacímu soudu dne 10. 5. 2012 omluvil a požádal o odročení jednání, na což ovšem odvolací soud nijak nereagoval a ve věci dne 15. 5. 2012 rozhodl,
b) že předmětným článkem byla porušena zásada presumpce neviny, neboť je jím veřejnost informována, že žalobce zabil svoji babičku, přičemž se soudy mylně zabývaly jen názvem článku a „nevzaly v úvahu situaci celé kauzy“,
c) že v době zveřejnění předmětného článku bylo ve věci úmrtí žalobcovy babičky vedeno toliko řízení o obnově řízení a nikdy nebylo rozhodnuto, že by žalobce svou babičku zavraždil,
d) že pojem „žaloba“ neznamená rozsudek o vině, do jehož vydání je každý obviněný nevinným.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §241a o.s.ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 2). Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, neboť nebyly naplněny předpoklady §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (písmena a/ a b/ téže normy nepřipadají v projednávané věci v úvahu). Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka řešená odvolacím soudem byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (shodně, jako to učinil odvolací soud) a není důvod, aby tuto právní otázku dovolací soud nyní vyřešil jinak.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (za všechny rozsudek ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95) konstatoval, že v konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě ve vztahu ke svobodě slova a k právu na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Dále též Nejvyšší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, 30 Cdo 2563/2009, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky, významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně také Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 156/99).
V poměrech projednávané věci byly nyní předestřené závěry odvolacím soudem správně zohledněny. V předmětném článku je (v kostce) uvedeno, že na základě nové výpovědi bývalé manželky žalobce byla podána „nová obžaloba“ (v názvu článku použit pojem „žaloba“) kladoucí žalobci za vinu zavraždění jeho babičky, že tuto obžalobu bude řešit soud a že se bude muset vypořádat s několika rozpory, kdy žalobcova babička zemřela. Pojem žaloba resp. obžaloba byl sice použit nesprávně (fakticky šlo o návrh na obnovu řízení), ovšem jde právě o onu nepřesnost, která je zcela nevýznamná a podstatu sdělené informace nijak nemění či nezkresluje. Ani z nadpisu předmětného článku a ani z jeho obsahu nelze jakkoli dovodit porušení presumpce neviny ve vztahu k žalobci.
K žalobcově dovolací námitce, podle níž se nemohl účastnit jednání před odvolacím soudem, a včas proto požádal o jeho odročení, čemuž nebylo vyhověno, sděluje Nejvyšší soud, že pakliže shledal žalobcovo dovolání nepřípustným, nemůže k této námitce přihlížet ve smyslu již citovaného ust. §242 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud jen podotýká, že z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud ve věci jednal dne 15. 5. 2012, avšak žalobcova žádost o odročení jednání byla odvolacímu soudu doručena až dne 16. 5. 2012, jak plyne z podacího razítka na podání žalobce na listu č. 98 spisu.
Ve světle uvedeného Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první a 218 písm. c/ o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., arg. a contrario, neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu