ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.933.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 933/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, proti žalované České televizi , IČO 00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 121/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016, č.j. 22 Co 105/2016-18, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal odškodnění za tvrzený zásah do svých osobnostních práv, kdy žalovaná žalobce, který je lídrem Aktivu nezávislých občanů, pozvala do předvolebního vysílání pořadu Interview Daniely Drtinové, ale poté mu vystoupení v tomto pořadu neumožnila a upřednostnila jiného zástupce strany. Za tento zásah požadoval odškodnění v částce 2.681.760,- Kč. V žalobě požádal též o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. února 2016, č.j. 16 C 121/2015-10, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatnění práva. Nebylo totiž nárokem žalobce, že bude v televizním pořadu vystupovat právě on, výběr osoby, která bude v pořadu vystupovat, případně tento výběr změnit, byl výlučným oprávněním žalované, takže jejím jednáním nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Kromě toho soud prvního stupně zdůraznil, že mezi skutkovými tvrzeními a výší požadovaného odškodnění je zjevný nepoměr.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. srpna 2016, č.j. 22 Co 105/2016-18, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Plně se ztotožnil s jeho závěry a dodal, že domněnka žalobce, že bylo povinností žalované pozvat do pořadu právě jen jeho, je mylná. Nelze ji nijak dovozovat z ustanovení §16 odst. 4 zák. č 247/1995 Sb., které se týká zcela jiného práva, a to práva jednotlivých kandidujících stran na bezplatné poskytnutí vysílacího času, kterého mohou využít pro vlastní prezentaci, kampaň, reklamní spoty apod. Publicistický pořad žalované s náplní vysílacích časů podle citovaného ustanovení nijak nesouvisel. Ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o zjevné nepřiměřenosti požadovaného peněžitého zadostiučinění odvolací soud poukázal na závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. dubna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2250/2012, který byl publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2014, podle něhož jde o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva i v případě, kdy výše žalobcem požadovaného plnění neodpovídá skutkovým tvrzením, o které žalobce opírá uplatněné právo. Tyto závěry lze použít též při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků, resp. návrhu na ustanovení zástupce. Žalobcem požadovaná výše odškodnění za nepřipuštění účasti v publicistickém pořadu je zjevně absurdním požadavkem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 27. října 2016 dovolání. Dovolání pokládá za přípustné ve smyslu §237 o.s.ř. s ohledem na to, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se soudy jednak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 26. února 2014, sp.zn. 21 Cdo 987/2013, a ze dne 19. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005, dále že se jedná o zcela konkrétní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a konečně, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 2746/2015). Je přesvědčen, že v jeho případě se o bezúspěšné uplatňování práva nejedná. Podle prvních dvou citovaných rozhodnutí se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jedná zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že návrhu nemůže být vyhověno, jak je tomu třeba při zlovolném uplatňování práva, což v jeho případě nebylo. Aplikace odvolacím soudem odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, je podle názoru dovolatele nepřípadná, protože se týká zcela jiného případu bezúspěšnosti uplatňování práva. Upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 2746/2015, které je skutkově obdobné, ale s jeho aplikací dovolatel zásadně nesouhlasí a domnívá se, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Domnívá se totiž, že pokud by jeho nárok měl být zamítnut pouze na základě toho, že by se jeho nároky zdály být soudu jako přemrštěné, jeví se jeho nárok jako hodný bližšího dokazování. Požaduje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, popř. i usnesení soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle §30 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno.
Předpoklady, jejichž splnění vyžaduje zákon pro přiznání osvobození od soudních poplatků, musí být splněny kumulativně, takže nesplnění byť jediného kritéria vytváří překážku pro přiznání takového práva.
Soud prvního stupně i odvolací soud založily svá rozhodnutí především na názoru, že nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení zástupce podle ustanovení §138 odst. 1 a §30 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť usoudily, že v souzeném případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Zřejmou bezúspěšnost spatřovaly jednak v tom, že žalovaná neporušila žádné právo žalobce a tak nemohla zasáhnout do jeho osobnostních práv, a i kdyby tomu tak bylo, požadovaná částka peněžní satisfakce je nereálná a neodpovídá skutkovým tvrzením, o které žalobce opírá uplatněné právo.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že postupem žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, ale blíže toto tvrzení nezdůvodňuje. Přehlíží také, že soudy jeho návrhům nevyhověly nikoli pro zlovolné, ale pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a své závěry v tomto směru zcela jasně odůvodnily. Z vylíčení žalobních tvrzení je zřejmé, že uvedenými postupy žalované nemohla být žalobci v žádném případě způsobena nemajetková újma v takovém rozsahu, aby ji bylo namístě odškodňovat ve formě relutární náhrady, natož více než značnou částkou v požadované výši. Částky obdobné výše jsou totiž přiznávány za nastalé nemajetkové újmy neporovnatelně závažnějšího charakteru, jak také správně konstatoval odvolací soud.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva přitom není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5432/2016). Od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchylovat, přičemž dovolání nepřináší pro takovou případnou možnost ani jakkoliv přiléhavější argumenty.
Protože z vyloženého je zřejmé, že nebyl naplněn žádný z dovolatelem uplatněných případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud z tohoto důvodu toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu