ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1194.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1194/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mgr. Sylvy Pahutové , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, insolvenční správkyně dlužníka EKOFRIG Comp. s. r. o., se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Závodní 1219/93, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 26790181, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, proti žalované EFRIG s. r. o. , se sídlem v Šenově, Pod Školou 1920, PSČ 739 34, identifikační číslo osoby 27857301, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 379 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 298/2016-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 085,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žádnou otázku hmotného práva dovolatelka nevymezila. V rovině procesního práva předkládá předně otázku, zda je účetní doklad způsobilým důkazem k prokázání skutečnosti, že došlo k faktické úhradě kupní ceny, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1671/2000, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005 (v dovolání označeného nesprávně jako rozsudek), a ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 479/2006 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Na tak obecně položenou otázku, zda je účetní doklad způsobilým důkazem k prokázání skutečnosti, že kupní cena byla skutečně zaplacena, není odpověď. Přisuzovat určitému typu důkazu předem (a priori) jeho důkazní sílu by bylo ve flagrantním rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v §132 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3148/2014, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Zákon stojí na zásadě volného hodnocení důkazů, neboť §132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění.
Otázka, tak jak ji formulovala dovolatelka, není otázkou procesního práva v intencích §237 o. s. ř., neboť nejde o otázku, která by mohla být dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, popřípadě která by mohla být pro příště vyřešena v této věci.
Však také v rozhodnutích, na něž dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud takovou otázku ve skutečnosti neřešil. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1671/2000 dovodil, že skutkový závěr, podle něhož žalobce dodal žalovanému zboží, založený jen na faktuře, nemá oporu v provedeném dokazování, a v usnesení sp. zn. 32 Odo 276/2005 shledal správným závěr odvolacího soudu, že faktura jako účetní doklad není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu. Nelze pominout, že faktura je účetní doklad, který vystavuje sám věřitel, zatímco příjmový doklad je dokladem, který pořizuje dlužník a který tedy může plnit i funkci kvitance. Především však byla obě tato rozhodnutí vydána v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat zkoumáním, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 13. 12. 2012], a Nejvyšší soud se v těchto rozhodnutích zabýval otázkou, zda tomu tak v poměrech oněch věcí je či nikoliv. V témže procesním režimu bylo vydáno rovněž usnesení ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 479/2006. V něm Nejvyšší soud vyslovil názor, že za právní úkon uznání závazku nelze za žádných okolností považovat chování spočívající v nevrácení faktur, vyjadřoval se tedy ke zcela jiné otázce, než kterou se v souzené věci pokusila předložit dovolatelka, k otázce hmotného práva.
V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem upraveným v §241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů.
Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vyšel odvolací soud (jenž sám dokazování neprováděl), nezaložil poznatky o skutkovém stavu věci v otázce splnění závazku k zaplacení kupní ceny pouze na příjmových dokladech, nýbrž i na dalších důkazech, jak vylíčil v posledním odstavci na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí.
Jako druhou nastolila dovolatelka otázku, zda „je přípustné, aby v rozhodnutí soudu absentovalo odůvodnění, z něhož by bylo patrné zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 (jde o rozhodnutí, které na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaného dne 9. 3. 2011 nebylo přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nehledě na to, že dovolatelka tu nepřekládá otázku, kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil, a tato otázka tak nesplňuje kritéria zřetelně vymezená ustanovením §237 o. s. ř., nelze z hlediska věcného shledat její argumentaci opodstatněnou.
Jak již bylo naznačeno v jiné souvislosti, odvolací soud se v rovině skutkové zaměřil na vypořádání odvolacích námitek žalobkyně, sám se zjišťováním skutkového stavu věci nezabýval (neprováděl dokazování), skutková zjištění soudu prvního stupně vyhodnotil jako správná a k právnímu posouzení věci přistoupil na jejich základě. Co soud prvního stupně zjistil stran skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, je v odůvodnění jeho rozhodnutí zcela zřetelně vylíčeno. Oproti námitce dovolatelky je tedy zřejmé, na základě jakého skutkového stavu věci odvolací soud věc posoudil po stránce právní. Zjevně to ve skutečnosti bylo zřejmé též dovolatelce, jinak by jen stěží mohla, jak shora popsáno ve vztahu k první z otázek, se zjištěným skutkovým stavem věci polemizovat.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 7. 9. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu