ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1615.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1615/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Porsche Inter Auto CZ spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Košíře, Vrchlického 18/31, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 47124652, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem, se sídlem v Praze, Viktora Huga 377/4, proti žalované TEMPLUM – společenské hry s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Radlická 1359/49, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25776941, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze, Ke dvoru 778/2, o zaplacení částky 35 725 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 424 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 EC 101/2009, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2015, č. j. 69 Co 235/2015-582, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2016, č. j. 69 Co 235/2015-645, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením v jeho prvním výroku Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2015, č. j. 13 EC 101/2009-544, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2016, č. j. 13 EC 101/2009-641, v jeho výroku pod bodem I, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalované ze dne 13. 4. 2015 na osvobození od soudních poplatků za dovolání proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2012, č. j. 69 Co 145/2012-362, a ze dne 27. 6. 2012, č. j. 69 Co 527-2011-370. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou zakládá předchozí rozhodnutí soudu o žádosti žalované, neboť návrh neobsahuje žádné nové skutečnosti či důkazy, z nichž by byla zřejmá změna okolností rozhodných pro posouzení takové žádosti.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Jak dovolatelka ve vlastnoručně sepsaném dovolání, tak advokát, jenž jí byl pro dovolací řízení ustanoven soudem, zjevně nepostřehli novelu občanského soudního řádu provedenou s účinností k 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti dovolání doznaly oproti předchozí úpravě podstatných změn. V dovolání sepsaném vlastnoručně dovolatelkou, s nímž se ustanovený advokát ztotožnil svým prohlášením na č. l. 655 spisu, není kromě odkazu na již neexistující ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obsažena žádná argumentace k otázce přípustnosti dovolání; údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích úpravy obsažené v ustanoveních §237 až §238a o. s. ř., v dovolání chybí.
Z hlediska obsahového by mohla kriteriím ustanovení §237 o. s. ř. odpovídat argumentace „desítkami precedentů potvrzujících předpoklady pro odpouštění SOP, s nimiž by tedy v č.j. byl soud zde v rozporu“, popřípadě že „tvrzení a argumentace soudu jsou každopádně v rozporu s judikaturou“. Judikatorní závěry Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být právní posouzení odvolacího soudu v rozporu, však dovolatelka nikterak neoznačuje.
Nejvyšší soud již v R 4/2014 vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně již shora citované usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2217/2016, či ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4000/2016).
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze dodat k názoru prosazovanému dovolatelkou, podle něhož předpoklady pro osvobození od soudních poplatků tu byly a jsou a soud se nemůže „vymlouvat“ na své předchozí, byť pravomocné rozhodnutí, a zneužívat svých předchozích pochybení, nýbrž je povinen zjednat nápravu pochybení, jimiž bylo předchozí rozhodnutí zatíženo a které nelze zhojit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/2013, in http://www.nalus.cz ), formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. června 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu