ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1719.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1719/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované M. H. , zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zaplacení částky 209 597,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 396/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, č. j. 27 Co 146/2016-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 11 C 396/2015-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 209 597,15 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a na nákladech řízení částku 8 384 Kč v téže lhůtě (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, a ve výroku II. (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správné, neboť žalovanou navrhovaná výše splátek by nepostačovala ani na úhradu narůstajících úroků.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ač dovolatelka výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání je zřejmé, že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu - kterou konkrétně cituje - při úvaze o lhůtě k plnění, respektive při posuzování možnosti uložit žalované plnění dluhu ve splátkách.
Zákon, který zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, na něž odkazuje dovolatelka).
V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, nebo jeho usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, na které rovněž dovolatelka odkazuje).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popř. o určení plnění ve splátkách, vyšel ze zjištění, že žalovaná navrhuje s ohledem na své finanční možnosti měsíční splátky ve výši 2 500 Kč, zatímco měsíční nárůst úroků a úroků z prodlení činí 3 543,70 Kč. Přihlédl též k chování žalované, která od podání žaloby na svůj dluh ničeho neuhradila, a zdůraznil, že k povolení splátek může dojít jen ze závažných důvodů a splátky musí být stanoveny v takové výši, aby dluh byl v dohledné době splacen. Povolením splátek v navrhované výši by nedocházelo ke snižování žalované částky, ale naopak k jejímu neustálému zvyšování.
Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť vzal v úvahu a posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o lhůtě k plnění.
Namítá-li dovolatelka, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla řádně poučena o svých procesních právech a povinnostech, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani dovolatelčiny odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měly soudy nižších stupňů podle jejího názoru odchýlit.
Dovolání proti té části prvního výroku napadeného usnesení, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (8 384 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu