ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2231.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2231/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 65993390, proti žalované INSKY spol. s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, PSČ 440 01, o zaplacení 719 999,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 30/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 1 Cmo 131/2014-92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 1 Cmo 131/2014-92, se v potvrzujícím výroku pod bodem II a ve výroku o nákladech dovolacího řízení pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal zaplacení částky 719 999,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty, jenž mu měl vzniknout tím, že žalovaná v rozporu se smlouvou o dílo nesplnila termín dokončení díla.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 19 Cm 30/2012-54, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 473,90 Kč.
Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že žalobce si u žalované objednávkou, kterou žalovaná potvrdila dne 2. 6. 2010 a žalobce ji dodatečně podepsal dne 14. 6. 2010, objednal provedení díla rekonstrukce mostu na stavbě za cenu 5 940 041 Kč bez DPH (s DPH 7 128 049 Kč), která byla změněna dodatkem č. 1 ze dne 3. 11. 2010 na částku 5 999 999 Kč bez DPH (s DPH 7 199 999 Kč). Termín dokončení díla byl stanoven do 30. 11. 2010 a pro případ, že zhotovitel nesplní z vlastní viny termín, má objednatel právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dohodnuté ceny neodevzdané části za každý den prodlení, a to maximálně do výše 10 % z ceny. V objednávce bylo uvedeno, že jakékoliv změny oproti sjednanému druhu, rozsahu a termínu dokončení díla, které vyplynou z dodatečných požadavků objednatele, budou předmětem dodatků k této smlouvě a v těchto dodatcích bude dohodnuta odpovídající změna předmětu díla, doba plnění a cena za dílo, a že tato objednávka po potvrzení dodavatelem nahrazuje smlouvu o dílo a její ustanovení je možno měnit pouze písemnou formou odsouhlasenou oběma stranami. Dílo bylo převzato dne 17. 6. 2011 a žalobce vyúčtoval žalované smluvní pokutu ve výši 10 % z částky 7 199 999 Kč, tj. ve výši 719 999,90 Kč.
Soud prvního stupně založil své zamítavé rozhodnutí na dvou důvodech, z nichž by každý obstál sám o sobě.
Soud prvního stupně především konstatoval, že předmětem smlouvy byla nosná konstrukce MP 150, která se nevyrábí, a dovodil, že byl-li namísto toho zvolen jiný předmět smlouvy, nosná konstrukce MP 20 VE 11, spojený s nutností přepracování projektové dokumentace, která byla předána žalobci k odsouhlasení dne 23. 10. 2010, pak nelze reálně požadovat dokončení díla dne 30. 11. 2010. Argumentoval, že ujednání o smluvní pokutě obsahuje podmínku zavinění dodavatele, která žalobcem nebyla prokázána; došlo-li ke změně předmětu smlouvy a projektová dokumentace byla předána žalobci k odsouhlasení až dne 23. 10. 2010, pak není vinou žalované, že nebyl dodržen smluvený termín dokončení díla, a žalovaná proto nemůže být sankcionována.
Vedle toho soud prvního stupně zdůraznil, že došlo-li ke změně předmětu smlouvy, byli účastníci zavázáni vypracovat dodatek ke smlouvě s vazbou na dobu plnění i cenu díla. K tomu nedošlo z viny žalobce a žalovaná bez uzavřené smlouvy realizovala jiné, byť obdobné dílo, než které bylo předmětem uzavřené smlouvy. Smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě postihuje prodlení se zhotovením díla, které nebylo z vůle objednatele realizováno, a zhotovení nového díla, které se nestalo předmětem smlouvy, nemůže být podle uzavřené smlouvy na jiné dílo sankcionováno. Smluvní pokuta byla ostatně nad rámec dohody uplatněna i z DPH.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části, jíž bylo rozhodnuto o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývající části výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud především uvedl, že vztahy stran se zakládají především na smlouvě o dílo ze dne 2. 6. 2010, k níž byl ještě uzavřen dodatek č. 1, řešící rozšíření díla a související změnu jeho ceny. Předmětem díla byla rekonstrukce stávajícího silničního mostu, doba plnění byla sjednána do 30. 11. 2010 a zápis o odevzdání a převzetí díla byl podepsán až k 17. 6. 2011.
K tomu odvolací soud dodal, že ze záznamů ve stavebním deníku vyplývají shodná stanoviska stran, respektive jejich zaměstnanců činných při provádění díla, podle nichž pro nepříznivé klimatické podmínky (na konci října 2010 vytrvalé srážky, od poloviny listopadu vytrvalé sněžení) nebylo možno v pracích pokračovat, technický dozor investora proto dospěl k závěru, že veškeré stavební práce musí být zastaveny, pokračovat v provádění díla lze až v jarních měsících, a přepokládalo se, že dílo bude dokončeno do června 2011.
Odvolací soud dále vyložil, že nelze přihlížet k tomu, co uvedl žalobce v podání ze dne 9. 12. 2014, jímž doplnil své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodu koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Výslovně uvedl, že „pro výsledek odvolacího řízení může být relevantní pouze ten důkazní aparát, který byl shromážděn do skončení prvního jednání ve věci“.
V rovině právního posouzení odvolací soud zdůraznil, že podle §365 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Podle §370 obch. zák. pak prodlení věřitele nenastává též tehdy, když věřitel v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. Prodlení na straně žalobce odvolací soud shledal především v opožděném pořízení projektové dokumentace, která mohla být podkladem pro provádění díla. Zdůraznil, že ze smlouvy nevyplývá, že by zajištění projektu patřilo do předmětu díla, nutně se tedy jednalo o spolupůsobení objednatele, a argumentoval, že podle smlouvy zhotovitelka disponovala pro provedení díla průběžnou dobou zhruba pět a půl měsíce (ve vhodných klimatických podmínkách), v důsledku uvedené skutečnosti ležící na straně objednatele však byla tato doba výrazně redukována a skutečné dokončení díla koresponduje době prodlení objednatele (což bylo ostatně vyjádřeno zápisy do stavebního deníku). Z toho pak podle jeho názoru současně vyplývá, že zde není rozhodnou okolností to, že strany nezměnily dodatkem ke smlouvě dobu provedení díla.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého a třetího výroku, podle obsahu však pouze co do potvrzujícího výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že soud prvního stupně mu neposkytl řádné poučení o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu, odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010), proto účinky koncentrace nenastaly. Soud prvního stupně vůči němu nesplnil ani poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu, popřípadě se jednalo o poučení jen neúplné a podle judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, nedostatečné, které je podle tohoto rozsudku a podle rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 postaveno na roveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec. Dovolateli se nakonec nedostalo ani poučení podle §119a občanského soudního řádu.
Odvolací soud pak nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem sp. zn. 32 Cdo 4225/2001, rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněným pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pochybení soudu prvního stupně nenapravil a nepřihlédl k novým tvrzením, která se dovolatel pokoušel předložit, z důvodu jejich nepřípustnosti v důsledku koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., přestože účinky koncentrace řízení podle tohoto ustanovení nenastaly.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého a třetího výroku a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a aby žalované uložil povinnost uhradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda v souzené věci nastala koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože pak Nejvyšší soud důvody ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce neshledává (nehodlá posoudit tuto otázku jinak), pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání též dovození jeho důvodnosti.
Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (první odstavec). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (druhý odstavec). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (třetí odstavec).
Ustanovení §118b o. s. ř. stanoví, že ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3 (první odstavec). Omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle §114c odst. 5 (třetí odstavec).
Podle §119a o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena (první odstavec). Jestliže účastníci ani po poučení podle odstavce 1 nové skutečnosti a důkazy neuvedou, jestliže nové skutečnosti a důkazy byly uplatněny v rozporu s §118b nebo §175 odst. 4 část první věty za středníkem nebo jestliže soud rozhodl, že navrhované důkazy neprovede, předseda senátu účastníky vyzve, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci (druhý odstavec).
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též je „R 98/2013“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že poučení o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. se musí dostat účastníkům vždy jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), tak také při samotnému úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane. Koncentrace řízení tudíž nenastává nejen (jak uvedeno v §118b odst. 3 o. s. ř.) tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se zabýval otázkou vztahu koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. a poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud vyložil, že poté, kdy novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednávání věcí ve sporném řízení, je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání, a nekonalo-li se, do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost a v takovém případě musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Nebylo-li proto účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.
Z důvodů R 98/2013 vyplývá, že procesní důsledky, které zákon pojí s poskytnutím procesního poučení, nenastávají v případě, že poskytnuté poučení neodpovídá zákonným požadavkům. V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, pak Nejvyšší soud shodně dovodil, že poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným, a poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec. Obdobné názory lze vyčíst již např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 1 Odon 147/97, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 692/2006.
Ze spisu vyplývá, že žalobce na výzvu soudu prvního stupně učiněnou usnesením ze dne 7. 5. 2013, č. j. 19 Cm 30/2012-32, aby se vyjádřil k tvrzením, která žalovaná učinila v rámci své procesní obrany v odporu proti platebnímu rozkazu, písemně nereagoval a podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 16. 9. 2013 tak neučinil ani při jednání; podle protokolu se omezil na sdělení, že na podaném návrhu trvá a že odkazuje na přiložené listinné důkazy. Z protokolu o jednání dále vyplývá, že soud prvního stupně po provedení důkazu částí stavebního deníku poskytl žalobci s odkazem na §118a odst. 1 o. s. ř. zevrubnou informaci o svém předběžném právním pohledu na věc (totožném s tím, které pak zaujal též v rozhodnutí o věci samé) a poučil jej, že „to vše může mít za následek zamítnutí žaloby“. V protokolu není výslovně zachycena výzva žalobci, aby svá tvrzení doplnil, ani poučení, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Z obsahu poskytnutého poučení však tyto skutečnosti nade vši pochybnost vyplývají. Žalobci, zejména byl-li při jednání zastoupen advokátem, muselo být z poučení zřejmé, že nemá-li se žaloba - z pohledu předběžného právního názoru - setkat s neúspěchem, musí uplatnit tvrzení, která umožní jiné právní posouzení věci než to, které předestřel soud. Z poskytnutého poučení tak bylo seznatelné jak to, v čem má dovolatel svá žalobní tvrzení doplnit, tak i to, riziku jakých procesních důsledků se vystavuje, jestliže tak neučiní. Z reakce dovolatele zachycené v protokolu je pak zřejmé též to, že poučení takto skutečně vnímal.
Absenci samotného řádného poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. tedy Nejvyšší soud v souzené věci neshledává. V tom však hodnocení procesního postupu soudu prvního stupně jako procesně korektního končí. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Bylo popřením smyslu poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 o. s. ř. a porušením práva na spravedlivý proces, jestliže žalobcův advokát v reakci na poskytnuté poučení požádal o odročení jednání „za tím účelem, aby s poučením seznámil svého klienta“, zcela zřejmě (i tu podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) za účelem získání lhůty, v níž by mohl po poradě s žalobcem příslušná tvrzení doplnit, soud prvního stupně však jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku s odůvodněním, že žalobce „ničeho nového nenavrhuje, ani nežádá o poskytnutí lhůty k případnému doložení důkazů …“. Závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo žádáno o poskytnutí lhůty k doplnění, obsahu protokolu o jednání významově neodpovídá.
Ze spisu pak vyplývá, že účastníkům se dostalo poučení o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. v předvolání k jednání. Závěr, že se jím ho dostalo též při jednání, jak požaduje R 98/2013, však obsah protokolu o jednání rozhodně neumožňuje. Zaprotokolované konstatování soudu prvního stupně, že žalobce „ničeho nového nenavrhuje, ani nežádá o poskytnutí lhůty k případnému doložení důkazů v souvislosti s koncentrační zásadou“, o tom že byl žalobce o koncentraci řízení při jednání znovu poučen, v žádném ohledu nevypovídá, ani nepřímo, což platí o to více v situaci, kdy poučení podle §118a o. s. ř. soud prvního stupně zaprotokoloval velmi podrobně a poučení podle §119a o. s. ř. neprovedl vůbec.
Koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. tedy v intencích závěrů R 98/2013 nenastala. Posoudil-li proto odvolací soud tuto otázku procesního práva jinak, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Jak již bylo zmíněno, soud prvního stupně nepoučil účastníky řízení ani podle §119a odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož odvolací řízení probíhalo v režimu úplné apelace a neuplatnil se tedy ani zákaz novot vyplývající z §205a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je tedy důvodné, neboť v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu