ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.263.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 263/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RO development s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27876314, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, proti žalované STAEG, spol. s r. o. , se sídlem ve Vyškově, Vyškov – Předměstí, Průmyslová 738/8f, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 25520059, zastoupené Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o zaplacení částky 5 287 644 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 88/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015, č. j. 4 Cmo 197/2015-212, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. 17 Cm 88/2012-205, jímž bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, přerušeném podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu usnesením tohoto soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 17 Cm 88/2012-195, do pravomocného skončení řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 59 ICm 2607/2011.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda soud v řízení, ve kterém žalobci vzniká podáním žaloby poplatková povinnost, může činit přípravné úkony a zejména pak rozhodovat o pokračování v řízení přerušeném podle §109 o. s. ř. před tím, než soud učiní veškeré úkony související se splněním poplatkové povinnosti žalobce a než je poplatková povinnost žalobce splněna“.
S touto otázkou dovolatelka přichází až v dovolání, přičemž pomíjí, že podle ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, s níž dovolatel spojuje přípustnost dovolání, napadané rozhodnutí závisí. V posuzovaném případě se odvolací soud vztahem poplatkové povinnosti a pokračování v přerušeném řízení nezabýval a neměl důvod zabývat; rozhodnutí založil na závěru, že řízení vedené před Městským soudem v Praze pravomocně skončilo, čímž odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a vysvětlil, že námitka nedůvodnosti žaloby uplatněná žalovanou není pro rozhodnutí o pokračování v řízení relevantní. Stran otázky předestřené v dovolání odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení, a předložená otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání (z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 16. l. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13, odmítl, a usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4405/2013, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že oproti názoru prosazovanému dovolatelkou bylo právě naopak přerušení řízení procesní překážkou, pro niž soud nemohl rozhodnout o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků.
Protože nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti tam taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu